Rybolov v zemi půlměsíce 3.díl

- Alabalik

Keban – Království parmy štikovité - díl druhý

Keban se od níže položených přehrad liší svou poměrně chladnou vodou a také tím, že má hned několik velkých přítoků. Ze severu do něj ústí Eufrat (turecky Firat, někdy též Karasu) a divoká horská řeka Muzur. Ve východní část přehrady zas mizí řeky Peri a Murat. Do nádrží dole po proudu pod Kebanem (Karakaya Baraji, Ataturk Baraji, Birecik Baraji) žádné takto vodnaté toky neústí. Právě to je možná hlavní důvod, proč právě zde tak dobře prospívá parma štikovitá.
Nemohu to nijak dokázat, nikde jsem to nevyčetl, je to jen má domněnka. Vím, že se této rybě dobře daří také v teplých vodách íránských řek (Dez, Karun, Gav Masiab – doslova prý „řeka s rybami jako kráva“) nebo na dolním toku Eufratu v Iráku. Ale v tureckých přehradách našla patrně nejlepší podmínky právě v Kebanu. Díky chladné vodě odpadla konkurence v podobě dalších velkých dravců a doposud jen málo regulované přítoky možná sehrávají pozitivní roli při reprodukci. Nechci tím říct, že tento druh ryby nelze jinde v Turecku ulovit. Vyskytuje se ve všech nádržích od Kebanu dolů po proudu a také v celém povodí řeky Tigris. Ale nějakou zmínku o kapitálním úlovku například z Ataturkovy přehrady, přestože jde o největší vodní dílo v zemi, sotva najdete. Zato ve spojení se jmény Keban nebo Pertek existuje takových zpráv velmi mnoho.
Navzdory ne příliš vydařenému prvnímu dni výpravy jsme proto byli stále plni optimizmu. Jsme na správném místě, a přestože asi ne právě v tu nejvhodnější roční dobu k lovu, i tak se přece nějaká ryba kolem metru splést musí! Vždyť parem štikovitých v běžné tržní velikosti tu musí plavat bezpočet.


Přehradu Keban obklopují vysoké zubaté hory a ostré jsou i skály a kameny pod vodou.

Hlásiče na odpis

Náš předpoklad, že vítr se do rána utiší, se nenaplnil. Navíc teplota klesla oproti včerejšku skoro o patnáct stupňů. Hladina Kebanu leží v nadmořské výšce 848 metrů, na dohled od třítisícovek pohoří Munzur, což ve spojení s kontinentálním klimatem znamená, že je to zde s počasím jako na houpačce. Alespoň mimo nejteplejší letní měsíce, kdy je zas hic na padnutí.
Mažeme si spáleniny ze včerejška a natahujeme na sebe všechna trička a mikiny, které máme, abychom se trochu zahřáli. Dopoledne přichází další déšť. Lukáš se před ním schovává ke mně do stanu, neboť ten svůj doposud neusušil. Oba máme úplně promočené také boty.
Kolem poledne se konečně mraky trhají, začíná svítit slunce. Vítr neustává, ale poněkud polevuje. Lovíme z vody utopené vidličky. Ukazuje se, že údajně vodotěsné hlásiče Flajzar Fichtron SX1 noční lázeň nepřežily. Kromě vody jim dal asi zabrat i zvířený písek. Podivně to v nich chrčí, občas z ničeho nic samy od sebe hlásí záběr. Škoda, že jsme o tuto důležitou pomůcku přišli hned na začátku výpravy. Ale výrobce zřejmě s tak hrubým zacházením nepočítal.
Vytahujeme vláčáky a pročesáváme pobřežní vody. Během lovu sledujeme nedaleko proplouvající trajekty. Jezdí dva a každou půlhodinku se míjejí uprostřed vodní plochy. Po hodině chytání nemáme ani drbanec, jen jsme lehčí o několik urvaných nástrah.


Trajekty, turecky feribot, spojují oba břehy Kebanu každou půlhodinku.

Strategie lovu parmy

Znovu probíráme, jakou zvolit strategii lovu. Podle toho, co víme, bude tato ryba v mnohém podobná našemu sumci. Určitě je to všežravec, ale přednost nepochybně dává masitým soustům. Na východě Turecka jí ne nadarmo říkají turna, tj. štika. Naše štika se totiž v tureckém povodí Eufratu a Tigrisu nevyskytuje, takže zde ani není nutné tohoto dravce identifikovat zvláštním názvem. Turci ze západu země, kde žije stejná štika jako u nás, ji nazývají eufratskou štikou nebo také caner (parma, čti džaner). A občas také naprosto mylně şabut – to je však úplně jiná ryba, o které ještě v našem seriálu bude řeč.


Parma štikovitá v běžné tržní velikosti.

Stránky Freshwater Fishes of Iran na serveru briancoad.com, které jsou dobrým zdrojem informací o rybách z povodí Perského zálivu, mimo jiné uvádí, že parma se dříve na venkově chytala na skopová játra, nebo dokonce malá kachňátka. V Iráku prý lovci přidávali do návnady jakési omamné prostředky, aby otupili sílu a bojovnost této ryby:

www.briancoad.com - Freshwater Fishes of Iran

www.briancoad.com - Cyprinidae

Informační zdroje v turečtině uvádějí, že velké parmy zabraly na chleba, myš nebo například krtonožku. Většina rekordně těžkých ryb byla v Turecku ulovena do sítí. Ale zdokumentováno je i nemálo desítky kilogramů těžkých úlovků na bytelnou pytlačku nebo přívlač s teleskopem. Američtí vojáci loví v Iráku metrové parmy dokonce s muškařským vybavením. Důležitější než nástraha je zřejmě být ve správnou dobu na správném místě – stejně jako u sumce.
V Kebanu stojí tento predátor na vrcholu potravního řetězce a má k dispozici spoustu potravy. Podle úlomků na břehu je na dně mnoho velkých škeblí, také by tam měli být hojní raci. Na rozdíl od drobných rybek však není jisté, zda se těmito živočichy tato ryba pravidelně živí. Pokud ano, bude alespoň pro menší jedince určitě atraktivní i peleta halibut o průměru 16 mm. Čerstvá mrtvá rybka se nám však stále jeví jako nejlepší zbraň.


Typická rybářská loďka z Kebanu.

Polystyren slaví úspěch

Zatímco Lukáš připravuje sumčáky, vyrážím nalovit nástražní rybky. Na kus velké kobylky vytahuji svou první parmu štikovitou a poté na zbytek tělíčka karasoparmáka. Dalšího koníka nebo cvrčka se mi nedaří chytit, proto to zkouším na místní chleba, který včera při čisté vodě a nehybné hladině žádný zájem ryb nevzbudil.
Dnes vlny vytvářejí těsně u břehu úzký pás silně zakalené vody, kde se určitě krmí rybí drobotina. Mám několik záběrů, ale nic na háčku neuvázne. Těsto z turecké placky je navíc velmi drobivé a nedrží dobře na háčku. Nakonec přeci jen vytahuji cejna alpského. Znovu mi pak padá několik čudel. Záběry následují hned po dopadu splávku na vodu. Říkám si, že ryby stejně pořádně nevidí, po čem skáčou, a napichuji na háček kuličku polystyrenu. Toho je na břehu na rozdíl od přirozených nástrah naplaveno dost a z háčku jen tak nespadne. Na druhý nához tahám další mládě parmy štikovité. Potom několik cejnků alpských. Když použiji opravdu malou kuličku, daří se mi ulovit pár rybek podobných naší oukleji. S největší pravděpodobností jde skutečně o druh oukleje, konkrétně Chalcalburnus mossulensis (turecky Tatlısu gümüşü). Na rozdíl od té naší mají její šupiny kovově namodralý nádech.


Záhadná ryba, kterou se nám nepodařilo určit.

Nahazujeme oba kapráky i sumčáky. Pak chvíli opět bez úspěchu vláčíme. Zatím nám za žádnou z umělých nástrah nevyjela vůbec žádná ryba. To nás trochu znervózňuje. Člověk by čekal, že alespoň na menší twistery skočí nějaký ten duhák. Zvlášť když vláčíme na dohled od sádek. Ale nic. Vláčení se ukazuje jako naprosto neefektivní. Navíc pokud člověk vede twistery u dna, neustále vázne o ostré kameny, ze kterých se nástrahy nedaří vyrvat ani na pevné šňůře. Stačí párkrát zamávat ohnutým prutem a je přefiknutá, jako by ji někdo odřízl břitvou.


Naše nejčastěji používané nástražní rybky: karasoparmák, cejn alpský a „modrá“ ouklej.

Kapříci a podivný „cejn“

Večer převazuji cestovní vláčák pro lov na položenou. Jednoduchá průběžná montáž, dvacetigramové olůvko, zarážka z ventilkové gumičky. Prostě stará česká klasika. Ale co na háček? Po zkušenosti s tím, jak místním rybám chutná polystyren, se rozhoduji pro rohlíkové boilie. Vzal jsem ho s sebou jen proto, abych se ho zbavil. V Čechách považuji tuto nástrahu za jednu z nejméně úspěšných, vlastně ho dávám jen tehdy, když ryby berou a chci se v klidu nasvačit.
Čihátko se ve větru dost houpe, přesto brzy rozpoznávám celkem razantní záběr. Zásek, ohnutý prut, způsob boje ryby je mi dost neznámý, chvílemi jako by šlo o vázku, pak zas divoké přejezdy ze strany na stranu. Za chvíli je u břehu třiceticentimetrový kapřík. Zpočátku se zdálo, že to bude větší ryba. Ale je to pěkný zdravý šupináč s půvabně nazlátlým nádechem.


Místo našeho tábořiště u Perteku.

Za chvíli zasekávám dalšího, ten byl určitě o něco větší, ale nakonec se vyhákl. Pak je delší pauza, a když už se úplně setmí a chystám se do spacáku, přichází další záběr. Je to opět kapr, tentokrát má skoro 40 cm. Rohlíkové boilie je evidentně ideální nástraha do zdejší vody!
Ráno už ani nevláčím a rovnou nahazuji rohlíkáč. Za chvíli je tam zase kapřík. Pak zkouším lovit na položenou na koníka. Výsledkem je trhavý záběr, který mi přináší úlovek podivné ryby, která hodně připomíná cejna, jen má trochu jinak stavěnou hubu a pořádná kukadla. Určitě to není žádná z ryb uvedených ve vědecké studii z minulého dílu. Chytili jsme ji u Perteku celkem dvakrát (jednou na plavačku a stejnou nástrahu), ale určit se nám ji nepodařilo. Určitě to nebude žádná vzácnost, patrně jen nějaký druh zavlečený z Anatólie nebo z povodí Kaspiku, napadá mne například ouklejice kurská (Acanthalburnus microlepis), alespoň soudě podle fotky na výše zmíněném serveru briancoad.com. Také by mohlo jít o křížence cejna alpského a nějaké další ryby, nevím. Třeba se tuto rybu podle přiložené fotky podaří určit vám.


Takový jsme měli výhled z našeho břehu.

Text a foto: Zdeněk Micka

Autor: Alabalik - ®

Diskuse k článku (0 reakcí)

Přečteno: 7 474x
Průměrná známka: 1.23

NRybolov v zemi půlměsíce 4.díl

Po dvou dnech na Kebanu se rozhodujeme věnovat pro změnu trochu času pstruhům v přilehlém pohoří Munzur.

NRybolov v zemi půlměsíce 2.díl

Prvním cílem naší jarní výpravy do východního Turecka byla přehrada Keban