Vzpomínka na Vranovskou přehradu

8.2.2013 - m.kubin

K napsání tohoto článku mě v podstatě přiměla chřipka, která zákeřně zaútočila bez varování přesně na Nový rok. Po neustálém pití čaje a polykání paralenu jsem se po dvou dnech již cítil zdráv. Volné chvilky jsem si zkracoval brouzdáním po internetových rybářských stránkách, až mě osud zavedl na „Pokec o Vranovské přehradě“. Tehdy jsem si začal dávat dohromady střípky vzpomínek z mého dětství, kdy jsem měl možnost navštívit tuto krásnou přehradu.

Bylo mi 12 let, když můj otec poprvé kývl známému na 14denní rybářskou dovolenou na Vranovské přehradě. Tuto zprávu jsem uvítal s radostí a se slibem minimálně dvojek na vysvědčení. Samozřejmě jako mladého jinocha mě těšil ještě fakt, že známý s sebou bere obě dcery, které byly ode mne o dva roky starší. Tou dobou jsem se již mohl pochlubit rybářskými zkušenosti z většiny českých a několika slovenských přehrad (např. Jesenice, Orlík, Lipno a Liptovská Mara). Konec školního roku se neúprosně blížil a můj slib dobrého vysvědčení mi dal velice zabrat. Konečně! Po převzetí vytoužené propustky na ryby a překonání 400 metrů dlouhého sprintu jsem se běžel pochlubit rodičům s vysvědčením.

Hned začátkem léta proběhlo několik „válečných“ porad o možnostech rybaření na přehradě a po stanovení taktiky stačilo jen vybrat termín odjezdu. Odjezd byl tedy stanoven na druhý prázdninový týden. Balení rybářské rodiny probíhalo jako vždy. Táta měl za úkol balit rybářské věci a máma vše ostatní. Po zabalení a nachystání tašek před naší Škodou 105S následovalo klasické přerozdělení a vyřazení dle otcova názoru zbytečností, které si stejně můžeme na místě koupit. U protějšího baráku to se známými vypadalo obdobně, jen škodovka byla jiná, ale také nacpaná až po střechu. Konečně mému prázdninovému dobrodružství nestálo nic v cestě a obě škodovky se mohly vydat směr Vyškov–Brno–Znojmo–Vranov nad Dyjí–Lančov. Jako vždy nám na cestu hráli trempské písně, ze kterých si dodnes pamatuji hlavně nesmrtelné šlágry Wabiho Daňka. Po několika nutných zastávkách se poprvé střetáváme s cedulí označující obec Lančov. Po levé straně potraviny nesoucí název „Jednota“, vpravo hned u křižovatky hospoda a proti ní otvírající se červená plechová vrata. Obě škodovky vjíždějí na travnatý dvůr a před nimi utíká několik desítek nelétavých opeřenců, mezi kterými jsou převážně slepice, husy a kachny.

Strejda z Lančova, jak jsem mu říkal i já, byl již několik let vdovec a bydlel v klasické vesnické chalupě se stodolou, zahradou, stavením pro zvířenu a dřevníkem, ve kterém byl zaparkovaný zelený motocykl Jawa Pionýr. Co se týče ryb, byl vyznavačem staré školy. Jeden bambusový prut, naviják, starý silon o síle snad 0,30 mm a husí brk s očkem ze sponky, který byl v horní části natřen červeným lakem na nehty. Používané návnady byly klasické a léty i zkušenostmi prověřené. Strejda převážně chytal na vařená kolínka posypaná strouhankou, rohlík a žížaly. I přes to, že mi tehdy jeho vybavení přišlo lehce zastaralé, výčet úlovků tomu rozhodně nenasvědčoval. V jeho úlovkovém listu nechyběli štiky kolem 80 cm, velcí okouni a nespočet cejnů. S vyložením nákladu jsem ještě pomáhal, ale když přišlo na řadu vybalování kufrů, zbaběle jsem prchl prozkoumat stodolu, dřevník a zvířenu na dvorku, které vévodil majestátní kohout, z něhož jsem měl lehké obavy, poněvadž mě ihned po příjezdu klovnul do palce u nohy. V dřevníku jsem se chopil sekery a pokoušel se nasekat několik polen. V momentě, kdy se mi to začalo i dařit, jsem uslyšel volání k večeři.

První noc v chalupě pro mě znamenala malé utrpení. Spát v jedné místnosti s třemi dospělými chlapy, kteří právě provozují závod v chrápání, a vůbec je nezajímá, že si v myšlenkách představuji veliké cejny a okouny s ježícími ploutvemi, nebylo pro mě to pravé. Ráno před šestou strejda vstal a šel zapnout „budíček“. Každé ráno ve stejný čas strejda vypouštěl slepice a husy, které nás svým osobitým způsobem hlasitě budily.

Vše mohlo začít! Moje první zkušenost ovšem nebyla s přehradou, ale s návesním rybníčkem kousek za obchodem. Klasická, částečně betonová požární nádrž s lekníny, která byla obrostlá bezem, se stala mojí první zkušeností v Lančově. Pro někoho nepředstavitelná rybařina, ale pro malého nadšeného kluka to byla kouzelná tůňka. Jako městský kluk jsem vedle party „domorodců“ s cívkou a špuntem místo splávku vypadal prapodivně a stejným způsobem jsem byl i vnímán. Přesto jsem po vytipování místa k lovu naproti místním klukům našel místečko a začal vybalovat prut. Strejda mi v chalupě uvařil kolínka a obalil je strouhankou. Prut nachystán a splávek s kolínkem tedy letí prozkoumat místní rybinu. Splávek dopadne docela tiše a již se lehce pohupuje na vodní hladině. Prohodím okolo něj hrst kolínek a usednu do podřepu. Neuplyne snad ani minuta a splávek se začne lehce potápět a posouvat stranou. Zásek a světe div se, první ryba je línek tak kolem 20 čísel. Zabral na kolínko. Nádherné zelené barvy v kombinaci s nezapomenutelným jantarovým pohledem, který mají jen tyto ryby. Ten den jich přišlo tak ještě dvanáct a pár třicátníků. Druhý den za ranního oparu jsem vyrazil znova a moje místo bylo samozřejmě obsazené. No nic naplat, sedl jsem si na druhou stranu ke stulíkům a po pár minutách dostal malého kapříka a několik menších zelenáčů. Na večerní lov se mnou šel táta. Pod svitem lampy jsme společně zkoušeli štěstí a to se usmálo. Můj splávek se začal nějak divně natřásat a já jsem, ani nevím proč, zasekl do strany. Kapr a velkej, ozvalo se! Kapr začal kroužit požární nádrží jako běžec na atletickém stadionu a pokoušel pevnost našeho vybavení. Asi po patnácti minutách se unavil a nechal se podebrat. Na břehu před námi ležel nádherný lysec, kterému se na jeho bocích odráželo světlo z pouliční lampy. Měl rovných 56 cm, váhu už nevím. Pamatuji si hlavně to, jak strejda brečel radostí, když jsme kapra přinesli do chalupy.

Třetí den jsem vyrazil s ostatními do lančovské zátoky na přehradu. Loď na vodu a již pádlujeme vstříc dnešnímu rybolovu. Už přesně nevím, kde jsme chytali, ale pamatuji si krásně vypasené cejny okolo 40 cm, baculaté perlíny a pruhované okouny ze skály, které jsem chytal na žížaly. Po příjezdu z úspěšného rybolovu jsem se strejdou vyhnal slepice a husy, postavili jsme udírnu a dali se do uzení. Mňam, to byla tehdy bašta. Ten den jsem si s sebou vzal ještě dva malé zabité cejny, které jsem nechal na zápraží s domněnkou, že druhý den ráno minimálně na jednoho vytáhnu obrovského candáta. Ráno cejni nikde a kočky spokojeně spaly na lavičce. Potvory jedny! Následující dny jsme prozkoumávali různé zátoky a pokaždé si pěkně zachytali cejny, sem tam kapříka, velké okouny a štiky do 70 cm. Přestávky mezi rybolovem jsem si krátil pozorováním obrovských bolenů, kteří při svých útocích do hejna ouklejí předváděli neuvěřitelné divadlo.

Druhý týden rodiče odjeli a tehdy to teprve začalo. Ráno na malou nádrž chytat línky a dopoledne na pincku se strejdou do zátoky. Zpátky jsem ovšem vždy musel pěšky, neboť by to mašina nezvládla. Odpoledne znova a večer se strejdou přes silnici do hospody. Tam jsem dostal kofolu a měl jsem možnost vyslechnout řadu neuvěřitelných historek z přehrady, kterým jsem tehdy stoprocentně věřil. Za necelou hodinu vždy strejda zavelel k odchodu a šupem domů. No a na večeři žádné KFC, pizzu, nebo co! Pěkně chleba namazaný domácím sádlem, posypaný kmínem a cibulí.

Podobnou dovolenou jsem zažil ještě třikrát a stálo to vždy za to! Bohužel strejda z Lančova zemřel nešťastnou náhodou po pádu z žebříku, když mi bylo 15 let. Od té doby jsem tam nebyl.

Vrátil jsem se až za 14 let, kdy jsem chytal okolo pláže a ve Švýcarské zátoce už ne na husí brk, ale přívlačí. I když je pravdou, že jsem si celý týden krásně zachytal, neměla už bohužel tato výprava takové kouzlo, jako tomu bylo před lety. Přesto děkuji přehradě, že mi již v dětství poskytla své dary a navždy si mě k sobě připoutala.