Jak se to dělá?

- Mates PB

Je tomu asi pět let, co jsem se začal pokoušet chytat ryby na mušku. Začátky byly velice zmatené a mnohdy jsem měl tendenci svoje snažení ukončit a vrátit se pěkně ke kbelíku s futrem, bonduelce a hnojákům. To je totiž „sichr“ a má to taky své kouzlo. Ale vytrval jsem a pokaždé jsem zkoušel začínat znovu, jinak, lépe a radostněji. Pomalu jsem se seznamoval s českou muškařskou scénou, objevili se první lidé, kteří byli a stále jsou ochotni poradit, a tak se pomalu ale jistě začínají dostavovat první úspěchy. Našel jsem si tu svou cestu a jdu si po ní. O tom ale psát nechci.



Říká se, že muškaření je tak trochu životní styl a samotné chytání je takovou tou třešničkou na dortu. A tady se pomalu blížíme k „jádru pudla“. Když chcete chytat ryby na umělou mušku, musíte mít prut, kolečko, šňůru a nebo návazec dlouhý, mušky a v neposlední řadě ryby, které chcete chytat. – tak a jsme u toho.

O dnešní situaci na pstruhových revírech většina muškařů ví své. Dalo by se říct, že naše pstruhovky decimuje mnoho faktorů. V první řadě je to člověk, hlavně nepřizpůsobiví a nenasytní rybáři se svými „dobře“ hospodařícími MO. Pak je to znečištění způsobené lidskou činností a v neposlední řadě predátoři. Ti jsou chráněni zákonem a my jim nechtěně svým neuváženým hospodařením mnohdy připravujeme zimní bufety v podobě jednoletých ryb. Taková štědrá tabule láká nemálo těchto hodovníků. V tomto bodě se asi setkám s hrubým odporem, ale já to prostě tak vidím. Jistě bude mít tato mince i druhou stranu, ale já si stojím za tím, že když má někdo na starosti vodu, ve které mají být správné a prosperující ryby, musí této práci bezpodmínečně rozumět. Já nevím, jak to dělat správně, ale vím, že existují lidé, kteří to umí. Rybářské školy byly v Čechách odjakživa na vysoké úrovni. Popeláře taky neposadí na velín jaderné elektrárny.

A tak když chodím kolem vody, poslouchám, co bývalo u nás ryb, že lipan byl pomalu brán jako plevelná ryba, nebyl problém chytit potočáky přes 40 cm a tak dále a tak dále…

No jo, tak kde sakra ty ryby jsou? Nevím. Každý jen nadává a vzpomíná na časy minulé. A tak se vysazují převážně duháci jako takové to jednodušší a levnější placebo, aby se alespoň něco chytalo. Pstruh duhový je jistě fajn ryba, já osobně je chytám rád a nemám problém si občas nějakého klepnout a vzít ho domů. Takový duhák, když vydrží ve vodě prvotní nápor, přestává být hloupatý a s dorostlými ploutvemi se z něj stává velmi slušný soupeř. Jenže to se na našich revírech stává sporadicky, protože skoro vždy se vysazení proflákne a pak se pstruzi vybijí do úplného vybití a nadává se, že jsou malí a že je jich málo.

Tento článek sice není prioritně o duhácích, ale napíšu to: Opravdu každý duhák potřebuje péči a investice, aby měl alespoň těch 25 cm. Každý bez výjimky. Skutečně na stromech kolem silnic nerostou. Nekecám.


1923 – to už tady asi nějaký ten pátek stojí…

Umělý odchov lososovitých ryb má u nás celkem bohatou tradici. Nechci to tu moc pitvat, jen uvedu pár dat, abyste byli v obraze. Poprvé se u nás uměle rozmnožovali lososi kdesi u Horažďovic v letech 1823–1824. A to tak prapodivnou metodou pod vodou, že to za moc nestálo. Roku 1856 byla objevena v Rusku nějakým mužikem tzv. suchá metoda. Ta se vlastně používá dodnes. Jedná se o „grupáč v misce“. Prostě do čisté nádoby se vytře několik samic a poté je to oplodněno mlíčím několika samců. Spouštěcím mechanizmem je přidání vody. Proto se musí dobře otřít břišní partie třené ryby. U nás to rozjel Prof. Dr. Antonín Frič, hlavně budováním líhní. Už v 90. letech 19. století bylo u nás přibližně 16 líhní. Po druhé světové válce bylo asi 45 líhní v plném či částečném provozu. V 50. letech minulého století se začalo rozvíjet rybaření a s tím i poptávka po rybách. Začaly se budovat nové líhně. V současné době je u nás zhruba 100 líhní, z nichž funguje asi 70–80. (Zdroj: internet)

Potočák, potočááák, potočááááák

(úryvek z jedné specifické regionální písně z okolí Ohře)

Říkejte si, co chcete, ale naše původní ryby jsou prostě stejně nejkrásnější. I když dnes už se třeba u pstruha potočního moc o původní linii mluvit nedá. Já jsem ale obyčejný „floutek“ a do ichtyologických debat nechci vůbec zabředávat. Přesto všechno jsou to nádherné ryby s kresbou, která je u každé z nich originální a neopakovatelná.


Každá ryba má svoji nezaměnitelnou kresbu




Většina muškařů, které znám, nejsou jen lovci. Jsou to lidé, kterým není jedno, jak to je, a tak se začínají ptát, začínají se zajímat. Záměrně nepíšu pstruhaři, protože mezi pstruhaře se počítají i lidé lovící přívlačí a bohužel na některých místech naší krásné vlasti i na rybičku. Přívlač a rybka nemají na pstruhovém revíru co dělat. Tohle je můj názor a slovy velkého klasika „Nemusíte s tím souhlasit, nemusí se vám to líbit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat…“ bych toto téma uzavřel.

Ryby chytám na druhý pokus od roku 1997. Jistě, měl jsem celou dobu v povědomí, že se u nás ryby uměle vytírají v různých líhních a chovají v rybochovech. Nikdy jsem neměl důvod zajímat se o to nějak víc. A tak když jsem dostal nabídku navštívit pstruhovou líheň, popadl jsem foťák a nezaváhal. Zprvu jsem to bral jako osobně zajímavou akcičku. Jenomže akcička se najednou převrátila v debatu se spoustou otázek a mně začala docházet spousta věcí. Proto jsem do líhně začal chodit a rozhodl jsem se, že vám v rámci svých omezených fotografických dovedností nafotím takovou malou fotoreportáž o umělém chovu pstruha. Ono se řekne „pstruh“ – ale kde ho vzít? Jak se vlastně dělá takový pstruh?

V první řadě musíte mít líheň. To je takové to zařízení se spoustou vody, v případě pstruhové líhně se spoustou čisté a proudící vody.

Dále musíte mít generační ryby, o které se musíte celý rok velmi dobře starat, protože když chcete mít kvalitní násadu, musíte mít kvalitní materiál, ze kterého vaše násada vzejde.




Generační ryby jsou opravdu krásné: 5–7leté ryby





Je sobota ráno, listopad, teplota vzduchu lehce nad nulou, za chvíli to vypukne.

Jednoho dne na podzim, když přijde čas pstruhů, musíte tu generačku nějak dostat do líhně k výtěru

Takže asi ve dvou stupních nad nulou se navléknete do neoprénu a s partou dalších „praštěnců“ se celý den mácháte v ledové vodě, třídíte, zapisujete a kontrolujete jednu každou rybu.


Vytříděné generační ryby.


Generační ryby těsně před vstupem do líhně.

Výběr provádí v ideálním případě zkušený člověk, který to prostě zná a ví. Ostatní jsou zde jen na nošení ryb a tahání sítí.

Výborná práce! Nenapadá mě nic lepšího, než máchat se celý den ve vodě, která svou teplotou umrtvuje skoro celé tělo. Doporučuji tuto kratochvíli každému frflalovi s povolenkou za půldarma. Ryby musíte udržovat stále v čisté prokysličené vodě. Třídí se na samce – mlíčáky – a samice – jikrnačky.


Jikrnačka připravená na tření.

K lepší manipulaci se používá anestezie. Práce musí být rychlá a precizní, aby nedocházelo k poškození generačních ryb, a zároveň, aby se oplodilo co nejvíce jiker a ty se co nejdříve dostaly do čistých nádob – inkubačních aparátů s průtočnou vodou. „Uspané“ ryby se okamžitě po výtěru dávají do čisté prokysličené vody, kde se asi po deseti minutách opět proberou.


Jikrnačky narkotizované těsně před výtěrem.


Mlíčáci narkotizovaní těsně před výtěrem.


To je TO, oč tu běží





Počátek všeho.


No a máme oplozené jikry! Jsou umístěné v průtokových aparátech.


O jikry se musí pečovat, a to tak, že pořád. Musí se hlídat hodnoty vody, musí se sledovat vývoj jiker, používají se protiplísňové preparáty, … no prostě alchymie. Líhňař se o jikry a plůdek na aparátech stará až čtyři měsíce!! Stejně je na tom siven. Proto se také siven dá s potočákem křížit. Lipan a duhák se kulí do 3–6 týdnů. Sami vidíte, že už tohle je u potočáka štrapáce.


Oční body – stáří od výtěru asi 1,5–2 měsíce.


A začínáme se kulit – stáří od výtěru asi 2,5–3 měsíce.


Další a další… Z jednoho výtěru se líhne potěr asi 5–12 dní (podle teploty). Po vylíhnutí se plůdek plácá na místě a tráví žloutkový váček.


3,5 měsíce od výtěru: už jsou vidět pokusy o rozplavání a plůdek je každým dnem čím dál tím pohyblivější.


Začátek 5. Měsíce.


Péče o plůdek – plůdek čeká v průtočných žlabech až do stáří čtvrt ročku.

Koncem čtvrtého měsíce je plůdek už plně vyvinutý v malou rybku a rozváží se buď do menších kapilár, kde se naučí přijímat přirozeně potravu, otrká se a získá pud sebezáchovy, nebo se nechává dál v líhni a odkrmuje se granulemi. To ovšem není přirozený stav. Ryby se moc nebojí a jsou zvyklé na člověka s lopatkou a kbelíkem. Jejich následná introdukce pak není úplně ideální, nikoliv však neproveditelná.

Závěr

Tímto článkem a fotografiemi jsem nechtěl nikoho poučovat, chtěl jsem jednoduše jen ukázat, co je to za práci vypiplat tak nádhernou rybu, jako je pstruh potoční obecný. Nechci pstruha nijak povyšovat nad jiné naše původní ryby, ale prosím, podívejte se ještě jednou pořádně na některé fotky. Tedy, myslím spíš na obsah než na kvalitu provedení…! Kolikrát vzdycháme nad dokumenty z korálových útesů nebo z tahů lososů. Ano, má to svoje kouzlo, ale my tady máme taky nádherné ryby. Já si myslím, že takový pěkný potočák může hravě konkurovat všem rybám světa.



Až budete u vody a budete se chystat k lovu, vzpomeňte si na tu celkem dlouhou cestu, jakou musel potočák urazit od jikry k vaší mušce. Zaslouží si náš respekt a ochranu.

Autor: Mates PB - ®

Diskuse k článku (267 reakcí)

Přečteno: 10 908x
Průměrná známka: 1.18