Šoulačka trochu jinak

17.8.2012 - Obiš

Bude to už víc než dvanáct let, co jsem se tomuto způsobu lovu začal nevědomky věnovat. V tůních své milované říčky jsem lovil jelce, okouny a jinou šepleť, která se v těchto končinách vyskytovala. Brzy jsem přišel na to, že i když se člověk choval opravdu tiše, ryby o něm stejně během chvíle věděly a začaly být nedůvěřivé. Po každé další ulovené rybě jsem musel čím dál tím déle čekat na záběr a to nebylo pro mě. Začal jsem využívat moment překvapení. Přikradl jsem se k tůňce, chytil jednu, dvě ryby a potichu se přesunul na jiné lovné místo. Byla to paráda. Celý lov provázel adrenalin. Každá nová tůňka znamenala novou naději na pěknou rybu.

Čas plyne strašně rychle. Lidé stárnou a mění své priority. To byl i můj případ. Dostal jsem řidičák a začal pošilhávat po nějakém větším vzrušení z pořádně roztočené cívky. Trvalo to ještě dlouho a stálo to mnoho času, úsilí a projezděného benzínu, než se mi to konečně povedlo, ale stálo to za to!

Za ty roky, co obcházím vody svého už opravdu rozlehlého revíru, jsem viděl a zažil věci, které snad ani nemůžu nikde zveřejnit. Nikdo by mi nevěřil a lidé by mě měli za blázna. Ale jednu věc, která se mi stala nedávno, si pro sebe nenechám.

Bylo krásně. S manželkou jsme se dohodli, že se zajedeme vykoupat. Ona balila ručníky a opalovací krém a já aspoň jeden proutek, abych se tam tolik nenudil. Po příchodu na místo jsem u ženy chvíli sbíral plusové body, ale myšlenkami jsem už byl někde v rákosí s nabitým prutem. Třicet minut paření na slunci bylo pro mě opravdu krutých, ale co by člověk neudělal pro rybařinu. Pak se ozval můj lehce nesmělý hlas, který už manželka aspoň deset minut očekávala: „Miláčku, zajdu si to tady projít, jo?“ A zmizel jsem i se svými věcmi za křovím. Prošel jsem svá oblíbená místa a louskl aspoň pár menších rybek, abych se nevracel s nulou. Nic zvláštního se nedělo, a tak jsem pokračoval v chůzi na vzdálenější místa. Procházel jsem kolem stulíkového pole, když jsem si všiml nějakého divného pohybu listů na vodě. Zarazil jsem se a sledoval, co se bude dít dál. Něco tam je! Že by amur? Pomyslel jsem si a dál zíral do vody. Pak se zpod listů pomalu ukázal sumčí ocas. Adrenalin mi okamžitě vyskočil o 500 %. Chvíli jsem ho pozoroval. Odhadoval jsem ho tak na 170 cm.

Problesklo mi hlavou: „Že bych ho zkusil?“ Prohledal jsem batoh a našel cívku s 30kg pletenkou, kterou jsem před dvěma dny používal při sumcovláčce. Namotal jsem ji na naviják, přidal splávek a navázal jsem ten nejpevnější háček, jaký jsem u sebe zrovna měl. Přiznám se, že třesoucíma se rukama se to dělalo opravdu špatně, ale povedlo se. Napíchl jsem posledních šest rousnic a šel na věc.

Chvíli jsem váhal s náhozem, čekal jsem, až uvidím jeho hlavu, ale to se nestalo. Při nejlepší vůli jsem viděl nanejvýš vousy, které se občas ukázaly zpod listů. Po pár minutách taktického boje jsem to nevydržel a nahodil. Nához byl povedený, ale i přes to začal sumec pomalu klesat, až zmizel úplně. Po moravsku jsem si pomyslel: „Oh, jak nemilé…“ a začal se připravovat na neúspěch.

V ten okamžik se začal splávek bez jakéhokoliv jiného náznaku přitápět, až zmizel úplně. Zasekl jsem! Jednou, dvakrát a ještě jednou… Vše sedí. Cívka se nekontrolovatelně otáčí. Prut na osmdesát gramů je ohnutý tak, jak ohnutý jsem ho ještě neviděl. Po sumci zbyl na hladině jen obrovský vír. Viděl jsem, že je zle. Namířil si to přímo do stromu. Najednou začala pletenka o něco drhnout. „Tak to ne! Tak lehké to mít nebudeš!“ Odklopil jsem překlápěč navijáku, aby se pletenka už tolik nezařezávala do větví, vyhodil jsem z kapsy mobil, batoh jsem kopl do křoví a skočil i v oblečení do vody. Doplaval jsem ke stromu a zkoušel jsem vymanit šňůru z větví. Nešlo to. „No nic,“ řekl jsem si, „takže ponor!“

Nadechl jsem se a šel dolů. I pod vodou bylo slyšet skřípění pletenky, která i přes to, že byla zařezaná ve tlející větvi, prokluzovala pod nekompromisním tahem ryby. Naštěstí jsem se nemusel potopit nijak hluboko. Pořádně jsem nic neviděl, ale povedlo se mi šňůru uvolnit. Domotal jsem, co šlo, a čekal, co se bude dít dál. Naviják vydával pod vodou opravdu divné zvuky, ale vše drželo. Cívka se pomalu přestávala otáčet a já si říkal, že už je první nápor za mnou a že už bude líp. Pak jsem mrknul na břeh a s hrůzou zjistil, že cívka se přestala otáčet jen proto, že už mám stejnou rychlost jako můj soupeř. Zmocnila se mě panika, ale rychle jsem se sebral a začal rozumně uvažovat. Nechtěl jsem udělat chybu, ale když nad tím tak uvažuji, opravdu to nebylo v mé režii. Nakonec mi to přišlo i úsměvné a docela jsem si to užíval. Jen to oblečení byl problém. Místy mi to bralo dost sil udržet se s krkem nad vodou.

Ve vodě jsem byl už asi necelou hodinu. Začínala mi být docela zima. Podle šňůry jsem měl protivníka někde blízko na své levé straně. Zkusil jsem se tedy podívat. Strčil jsem hlavu pod vodu a otevřel oči. A byl tam! Viděl jsem hodně rozmazaně, ale i tak se mi ten pohled vryl do srdce na celý život. Moc mě překvapilo, že ani neplaval u dna. Asi mě ještě pořád nebral za soupeře. Možná spíš za přívěšek.

Postupem času už pomalu ztrácel elán a já začal uvažovat o návratu na souš a nějakém vhodném místě, které by mi dalo aspoň nějakou šanci na zdárné dokončení boje.

Trochu jsem povolil brzdu a začal sumce navádět ke břehu. Moc se mu tam nechtělo, ale nakonec jsem ho přemluvil. Poprvé tak za hodinu a půl jsem se dotkl břehu. Byl jsem už opravdu unavený z neustálého šlapání vody, ale tohle bylo poprvé, kdy jsem měl navrch. Už jsem nesměl udělat chybu! Už prostě ne! Na cestičce se objevila lehce nabručená manželka. Už se do mě chtěla pustit, že jí neberu telefon, ale když uviděla, co plave kousek od břehu, zajímalo ji už jen to, kde je foťák. Nakonec se nám společně povedlo sumce dostat na mělčinu a já sebou štěstím práskl do bláta. Žena pak musela hlídat našeho zdolaného protivníka, který klidně ležel v malé vodě u břehu a já se odpotácel pro věci. V té chvíli jsem byl nejšťastnějším člověkem na světě. Rybě jsme naměřili poctivých 208 cm. A když jsme udělali pár fotek, vrátili jsme ji jejímu živlu. Snad se s ní ještě někdy potkáme.

Na závěr bych chtěl poprosit všechny šťastné lovce, kterým se povede kapitální úlovek – a teď nemyslím jenom sumce či kapra, ale i ostatní druhy ryb –, aby popřemýšleli, než dají takové rybě palicí po hlavě. Neničme si naše bohatství, které máme v řekách a jezerech. Trvá to dlouhé roky a je to jedna ryba z mnoha tisíc, které se povede prokličkovat mezi rybářskými háčky a doroste do rozměrů, které vám po zbytek života utkví v paměti. Nejsem proti, aby si rybář vzal úlovek, ale nevidím důvod proč zabít rybu, která dorostla po dvaceti letech v poklad.