Poslední rozloučení

- Ivo

Osud je někdy zvláštní. Nabízí prazvláštní převtělení myšlenek do mystické podoby, která je našimi smyly jen obtížně pochopitelná a občas vhání slzy do očí…

Za okny docela hustě pršelo. Nevlídný zářijový den ještě více prohloubil moje chmury a vidina španělské řeky Ebro plné obrovských sumců ztratila včerejším dnem svůj půvab. Těšil jsem se na těch deset dní už od jara. Představa, že strávíme několik příjemných dní na břehu španělské přehrady a z vody ozářené teplými paprsky podzimního slunka budeme vytahovat jednoho obrovského sumce za druhým, byla lákavá i pro moji ženu Páju. Ale…

Čtrnáct dní před plánovaným odjezdem začala členka naší rodiny, osmiletá fenka anglického mastiffa Betina, viditelně chřadnout. Přivezli jsem si ji před osmi lety domů jako malý a roztomilý uzlíček chlupů, ve kterém teprve dřímala budoucí psí dominanta. Zvykli jsme si na ni, oba jsme k ní přilnuli a nějak jsme si nechtěli připustit, že ona stárne přeci jen mnohem rychleji než my lidé. Nemoc nechodí po horách, ale po lidech, a ani zvířatům se nevyhne.

Seděl jsem doma v křesle a hladil to velké, hodné zvíře a drbal ho na hlavě. Betina byla zvláštně zbarvená. Celé tělo měla pokryté světle šedou huňatou srstí, jen na hlavě měla ostrůvek temně černých chlupů velikosti lidské dlaně. Bylo mi jí líto. Každý sebemenší pohyb jí působil bolest, kterou dávala najevo tichým kňučením. Chtěl jsem jí nějak pomoct, ale psí řeči nerozumím a z jejích očí jsem mohl vyčíst jenom utrpení. Bylo mi na nic a chystal jsem se plánovanou výpravu na sumce odvolat. Vtom někdo zazvonil na domovní zvonek a po chvíli se ve dveřích obývacího pokoje objevil muž středního věku v opraných riflích a světle modré mikině. Měl krátce střižené plavé vlasy, na očích brýle a ve tváři soucitný výraz, který naznačoval, že toho o zvířecí bolesti a trápení ví víc než dost. Byl to zvěrolékař, kterému dopoledne volala moje žena. Pohyby zkušeného odborníka začal Betinu pomalu prohlížet. „Jak to s ní vypadá, pane doktore?“ zeptala se zastřeným hlasem moje žena. „Teď vám zatím nemohu nic určitého říct. Musím si ji odvézt do ordinace, kde ji pořádně vyšetřím, udělám nějaké testy a pak vám zavolám,“ řekl muž, opatrně Betinu naložil do svého vozu a odjel.

Čas se vlekl a na přípravu rybářského náčiní jsem neměl ani pomyšlení. Zvěrolékař přijel k večeru. Betina z jeho vozu vystoupila, pomalu přešla do obývacího pokoje, kde si lehla na své oblíbené místo u krbu. Tvářila, se jako kdyby bylo vše v nejlepším pořádku a v očích měla výraz, jako by chtěla říct: „No co tak zíráte? Jsem zase tady – jo, mimochodem nebylo by tu něco k zakousnutí?“ Zvěrolékař však naši radostnou euforii trochu zchladil. „Víte, moc dobré to není. Má rakovinu mléčné žlázy a dá se jen obtížně odhadnout další vývoj tohoto onemocnění. Operovat se to nedá a s přihlédnutím k jejímu věku Vám nechci dávat nějaké plané naděje. Ale na druhou stranu ty bolesti jsou jen důsledkem toho nádoru a dají se účinně tlumit sedativy. Tady jsem Vám nějaké přivezl. Nějakou dlouhodobou prognózu si neodvažuji vyřknout, ale myslím si, že by tu ještě několik měsíců být mohla. Jisté to však není, to určitě chápete. Víc pro ni bohužel udělat nemohu,“ řekl veterinář, rozloučil se odmítaje naše díky a odjel. Betina zhltla obsah své misky do posledního sousta a spokojeně usnula.

Po týdnu se zdravotní stav našeho mazlíčka stabilizoval a my jsme se rozhodli přeci jen do Španělska odjet. O Betinu se staral Martin, bratr mé ženy, a španělští sumci nás zase začali zajímat. Po úmorné cestě jsme dorazili do kempu. Naši spolucestující Petr a Olda šli okamžitě vyzpovídat lovící rybáře a zjišťovali, zda jsou sumci aktivní. Po chvilce se vrátili a z výsledku jejich výzkumu bylo patrné, že jsou sumci při chuti. Po vydatném obědě jsme se osprchovali a ulehli ve snaze dohnat spánkový deficit. Chvilku jsem se v posteli převaloval, vzpomínal na Betinu a pak jsem tvrdě usnul.

Následující tři dny byly z mého pohledu rybáře úchvatné. Díky znalosti zvyků místních rybích obyvatel a samozřejmě i díky přízni Svatého Petra jsme společně ulovili mnoho sumců, dokonce tři obludy, které měřily přes dva metry. Zážitky ze soubojů s těmito monstrózními rybami se nedají přirovnat k ničemu, co jsem doposud u vody zažil. Dokonce jsem se pomalu naučil ovládat a používat ten zvláštní kus dřeva, kterému se říká vábnička na sumce, i když mé první pokusy Olda komentoval slovy: „Milane, vábíš, nebo plašíš…?“ Čtvrtý den ráno jsme se rozhodli lovit ze břehu na bójky. Bylo nádherné počasí, vál mírný jižní vítr a podzimí slunko mělo ještě dost síly, aby nás hřálo do zad. Bójky a nástrahy se nám podařilo celkem rychle vyvézt, a tak jsem se uvelebil do křesílka a zapálil jsem si cigaretu. Moje žena se už nemohla dočkat záběru a spiklenecky se na mě usmívala. Pohladil jsem ji po vlasech a bylo mi fajn.

Následné vyzvánění telefonu a vyslechnuté věty roztříštily tuto pohodu na milión střepin smutku. Volal Martin a měl v hlase zkroušený tón: „Milane, je mi to líto, ale Betina začala včera hrozně kňučet, vůbec se nemohla postavit na nohy a ty prášky vůbec nezabíraly. Zavolal jsem tomu doktorovi, jak ji prohlížel u vás, a on řekl, že se s tím už nedá nic dělat, a doporučil utracení. Milane, já vím, že je to strašný, ale on to bez vašeho souhlasu nemůže udělat a Betina fakt strašně trpí…“ „Ach ne, to ne,“ říkal jsem si v duchu. Po chvíli jsem dal telefonicky souhlas k něčemu, co se mi hrozivě příčilo. Trápení milovaného zvířete ukončí až nedobrovolná smrt a já jsem k tomu měl dát pokyn. Život je někdy hodně krutý. Slovo „utratit“ mi znělo v uších jako ozvěna. Petr s Oldou stáli u stojanů s pruty, oči sklopené k zemi. Betinu oba znali, oblíbili si jí a věděli, jak na ní s Pájou lpíme. Mlčeli a určitě tušili, jak nám je. Objal jsem svoji ženu, které se draly slzy do očí, a šli jsme pomalu, bezcílně podél břehu řeky. Konec trápení zvířete občas vyvolá trápení u lidí. Alespoň u těch, kteří nejsou bezcitní.



Po chvíli k nám, jakoby z dálky, doléhalo Oldovo volání: „Milane, máš záběr!“ Neměl jsem na rybaření ani pomyšlení, a tak jsem se jen otočil a zakroutil nesouhlasně hlavou. Olda jen přitakal, chápal naši situaci. Uchopil prut, dvakrát přisekl a začal sumce zdolávat. Ačkoli byla úroveň mého zapálení pro boj se sumci takřka na nule, nedalo nám to a pomalu jsme se vraceli k našim kolegům. Po několika minutách již bojoval sumec poblíž břehu. Když se vynořil na hladině a já jsem ho poprvé spatřil, jen jsem nevěřícně vytřeštil oči. A nebyl jsem sám. Sumec nebyl velký. Měřil odhadem asi sto sedmdesát centimetrů. Byl však neobvyklý svým zbarvením – byl celý světle šedý, jen na hlavě měl černou skvrnu velikosti lidské dlaně!!! Přesně jako Betina! Že by se s námi přišla rozloučit v této poněkud zvláštní a hříčkou osudu převtělené podobě?! Kolik tento sumec přesně vážil či měřil, netuším. Celý svět se mi v tu chvíli ztratil v mlhovině slaných kapek slzí…

Tento příběh je pravdivý. Šlo o náhodu, nebo o cosi mimo rámec naší představivosti či našeho chápání? Nechť si každý udělá úsudek sám…

Autor: Ivo - ®

Diskuse k článku (139 reakcí)

Přečteno: 9 135x
Průměrná známka: 1.5