Pike of Hejlof

6.5.2012 - radimO

Ještě ani nezaschl inkoust při psaní článku „Den, na který se nezapomíná“ a píšu vám opět. Psal jsem o tom, že den, který jsme zažili s kolegou, bude těžko k překonání a navždy uvízne v našich pamětích a srdcích. Je to pravda, ale netušil jsem, že se s vámi podělím o zážitek další, neméně zajímavý, a v tak brzké době. Nebude se sice jednat o oranžové sumce, ale o lov štik přívlačí při jedné obyčejné, ale velice úspěšné výpravě. Vzhledem k pracovním povinnostem a z toho vyplývajícímu vytížení jsem letos (2011) poněkud zanedbával docházky na řeku Labe. Proto jsem neváhal ani vteřinu, když mi manželka navrhla víkendovou návštěvu lokality i s ubytováním na břehu. Je rozhodnuto a zamluveno, vyrážíme za rybářským relaxem na rybník Hejlov.

Po dojezdu na místo vybalujeme nezbytnosti a ubytováváme se v příjemném prostředí kraje Vysočina. Ticho, nádherná příroda a rybník pod okny našeho pokoje jsou balzámem na duši. Přesně takto si představujeme relaxaci: popíjení kávy na terase s výhledem na stulíková pole uprostřed rybníku, žádný signál na telefonu od jakýchkoliv operátorů, občasné kváknutí žab a zpěv ptáků. Nádhera, která se dá těžko popsat, a proto se nám pomalu ani nechce přerušit naše rozjímání. Přesto bereme vláčáky do rukou a vyrážíme zkusit štěstí. Třeba dnes budou brát, říká manželka. Jelikož je rybník z půlky obsazený kapraři, moc volných míst nám nezbývá. „Pípáci“ mají nastraženo a jejich vlasce znemožňují dokonalé prolovení velké části rybníka. Protože je rybník v tomto termínu výhradně kaprařský, můžeme vesele pokračovat v pojetí odpočinkového relaxačního pobytu. Ostatně proto jsme sem také přijeli.

A přece, tři volná místa, cca 300 metrů břehu a před ním volné plochy můžeme bez problémů prolovit. Naše první náhozy směřují podél rákosů na čtyřky kopýtka a šestky jigové hlavy bez protihrotu, což je zde povinností. Po půlhodince házení manželka zdolává první štiku kolem osmdesáti centimetrů. Opatrně ji pokládáme na podložku, která je zde také povinná. Vyjmu háček z koutku rybí tlamy a pouštíme rybu zpět do jejího rodiště. Rodiště proto, že zde bylo před deseti lety nasazeno kolem dvaceti štiček o velikosti šedesát centimetrů a tato osmdesátka je jejich prapravnouče. Je to až neuvěřitelné, jak se jim zde daří. Od té doby zde nebyla nasazena jediná štika a díky správnému přístupu dorostly původní štiky hrubě přes sto dvacet centimetrů. Je to revír s režimem „chyť a pusť“ a ulovení metrovky zde není náhoda. Mnoho ostatních revírů a jejich majitelů by si zcela jistě mohlo vzít z tohoto revíru příklad. Režim „chyť a pusť“, jednoháčky bez protihrotu, podložka pod rybou a přísné dodržování těchto pravidel nám umožní ulovení krásných, zdravých, dobře stavěných ryb.

Jana, štika 95 cm

Opět bičujeme vodní plochu svými vlasci a zdoláváme několik kusů štik kolem sedmdesáti centimetrů. Dneska asi nepůjdou větší, míní manželka. Zanedlouho se ale její názor rychle mění. Přicházíme k nadějnému místu, kde končí rákosové pole stromem spadlým do vody. Zde odkládáme své batohy i fotoaparáty a usedáme na pařez. Tady se asi zdržíme déle, štičí parketa vypadá velice nadějně a také nás přepadl hlad. Trošku pikniku na pařezu ještě nikomu neublížilo a času máme dostatek. Přesto vstávám a nedočkavě a cvičně si střihnu jeden nához. Prásk, rána jako z děla a tlustá metrovka visí na háčku. Mohutný výpad, škubnutí hlavou a kopyto při letu z její tlamy mine jen těsně „tu moji“. Tak to ne! Piknik jde stranou, říkám si, a prohazuji důkladně místa, kde štika zaútočila. Bohužel dalších dvacet minut bezvýsledně házím, aniž bych pocítil jakýkoliv kontakt. Usedám tedy na pařez a vyměňujeme si s manželkou pozice.

Pozoruji, jak prohazuje na tutéž nástrahu tytéž partie a bohužel také bezvýsledně. Otáčím se bokem, přitom si nastavuji fotoaparát a zkouším fotit okolní krajinu. Vtom slyším známé „Je tam“. Otáčím se a vidím, jak Jana zdolává slušnou štiku. Nádherný souboj končí vítězstvím a štika již leží na podložce. Devadesát sedm centimetrů je už slušný kousek na focení. No prostě prohrávám, takhle to je a jiné nebude, dostává se mně odpovědi. Odpovídám něco o tom, že jsme si jeli odpočinout, a ne závodit, kdo vytáhne větší rybu, a prohazuji dvacet metrů vedle vodní sloupec. No hurá, taky dostávám pěknou ránu do prutu a zdolávám střední rybu. Překvapení v podobě candáta kolem šedesáti pěti centimetrů je na světě. Tak to se nám dneska docela daří – dvě slušnější ryby na břehu a jeden neproměněný útok, ale zřejmě od té samé ryby, jakou vytáhla Jana. Neboj, tu metrovku si vytáhneš, máš štěstí jako vždycky, slyším opět hecování a netuším, jak hluboce je dneska Jana pravdomluvná. Dalším náhozem a potažením nástrahy dostávám další úder a ryba opět padá. Škoda, říkám si a netrpělivě pokračuji v úsilí. Bohužel další hodinu bezvýsledně házíme a marně čekáme na záběr.

Něco s tím musím provést, napadá mě v okamžiku, kdy vidím dvacet metrů od sebe na hladině zběsilý úprk třiceticentimetrových perlínů. Štiky evidentně žerou, tak tedy nevím, kde dělám chybu, že neútočí na námi předkládanou nástrahu. Něco je špatně, chce to změnu. Ale co tam mám dát, když oblíbené a velice úspěšné kopyto selhává? Zkus tam dát ty svoje velké obludy, radí mi manželka, a to už je vrchol. Přece já, rybář, nebudu poslouchat rady od ženské jenom proto, že má dneska největší štiku. No co, bude doma klid, a já jí dokážu, že to tím není. Nasazuji obří dvacet pět centimetrů velký riper a vrhám ho do vody. Ano, opravdu vrhám, neboť takovou obří nástrahu nelze jen tak lehce nahodit. Plesk o hladinu, šplouchanec, jako když loví sumec, a přívalová vlna způsobená nástrahou mi málem natekla do bot. Já vám ukážu, vy tygrované potvory, kdo je tady hajný! Potáhnu nástrahou, kterou mám do půli prošitou lankem s jednohákem. Nástraha vyjede k hladině a bokem opět padá ke dnu. Hrozný chod, říkám si, vždyť to ani nepracuje, to by musela být ta ryba slepá a úplně blbá, aby zaútočila.

Vtom si vzpomínám na jednoho kolegu, který si ty svoje oblíbené ripery upravoval různým nastříhnutím a jiným porušením jejich vzhledu i chodu. Když jsem se ptal, proč to dělá, odvětil, že čím horší chod nástrahy, tím lépe. Ryba má pak větší důvěru, neboť si myslí, že je ryba raněná. No budiž, dám tomu tedy ještě pár náhozů – a hle, již ten první znamená obří ránu do prutu a souboj s těžkou rybou. Štika jezdí u dna v jakýchsi osmičkách a já ji nedokážu odlepit. Je to souboj s opravdu slušnou rybou a není tedy kam spěchat. Nejde ani o to, že bych neměl fotografii, ale spíš o to, že by pak zbytečně jezdila s obřím riperem v hubě. Sice nemám protihrot a ryba by ho brzo vyklepala, ale již ten pocit, jaké to asi musí být, mně nahání hrůzu. Pomalu ji navádím do velkého připraveného podběráku a čekám poslední výpad. Štika neskáče, pouze cítím mohutné záškuby hlavou ze strany na stranu, jak se snaží zbavit nástrahy. Tento styl boje předvádí pouze velké štiky, proto už je mi jasné, že budu mýt tu čest s opravdovou královnou. Konečně se objevuje na hladině její tělo. S úžasem pozorujeme obrovský válec s ještě větší hlavou. I přes veliký podběrák mám trochu obavy, zda ji tam dostanu, ale k mému překvapení se utahaná ryba bez větších problémů nechává navést do podběráku. Je dobojováno. Beru podběrák i s rybou a pokouším se odnést štiku na podložku, ale ouha. Tak to bude zřejmě můj osobáček, zjišťuji poté, co mám velký problém rybu zvednout. Jana mi pomáhá, pokládáme šetrně štiku na podložku. Beru do ruky foťák, metr i váhu, kterou u mě náhodou nechal kamarád.

Metr široká podložka vůbec nestačí, ryba na obou stranách přesahuje. Vypadá opravdu nádherně. Krásně stavěná, široká ryba, která má na bocích zahojená lehká zranění z dřívějška. Obrovská hlava plná velkých zubů budí opravdu respekt. Žluté skvrny na bocích vypadají na takto veliké rybě úplně jinak. Je to opravdu královna, o jaké jsem vždycky snil. Není to zdaleka největší štika ulovená na této lokalitě a zcela jistě zdaleka není největší ulovená štika v naší zemi. Osobně si ale myslím, že nebude dlouho trvat a do tabulek rekordních úlovků se brzy nějaká z místních krasavic probojuje. Je to opravdu luxusní revír plný štik trofejních velikostí a je o to cennější, že je zde povolena pouze přívlač, a to v omezeném množství.

Ryba už leží na podložce a Jana měří její délku. Neuvěřitelných sto dvacet čtyři centimetrů je mým životním úlovkem a pěkným osobáčkem. Pár rychlých fotek je nezbytností a památkou na celý život. Váhu, kterou u mě zapomněl kolega, zahákuji za podběrák pod rukojetí a zvedám i s rybou nad zem. Ručička ukazuje přesně na půlku mezi čtrnácti a patnácti kily, síť podběráku nic neváží, a tak s čistým svědomím můžeme tuto váhu schválit. Je to opravdu skvělý zážitek a ještě skvělejší pocit máme, když rybu opatrně pouštíme zpět. Majestátně pomalu odplouvá do svého teritoria a já usedám unavený a šťastný na břeh. Tak přece jsi měla pravdu, povídám Janě, opět se mi štěstí naklonilo. To jsem ovšem netušil, že to zdaleka není poslední úlovek, který nás ten víkend potěší. Večer se pomalu chýlí ke svému konci a nezbývá než sbalit nádobíčko a přesunout se na ubytování. Tam nás čeká příjemné posezení u venkovního grilu a vyprávění o jednom skvělém dni. Čas utíká jako voda, a tak uléháme plni krásných zážitků.

Ráno se probouzíme opět do slunečného dne a už netrpělivě u kávy připravujeme nástrahy na dnešní rybolov. Po včerejším úspěchu s obřími ripery přezbrojuji a prošívám více nástrah. Nechci spoléhat jen na jednu gumu, proto připravuji celou sbírku monstrózních nástrah. Plni nadšení vyrážíme opět na známá místa, obcházíme „pípáky“, abychom je nerušili v rozjímání, a směřujeme své kroky tam, kde jsme včera končili. Tentokrát nahazuji obří nástrahy daleko od břehu, co mi můj Sportex CaratZ dovolí. Na tento rybolov mám připravený tento šedesátigramový speciál a musím na rovinu uznat, že s těmito nástrahami má co dělat. Prut to ovšem zvládá a při zdolávání velkých štik je neocenitelným pomocníkem. Pomalu vedu nástrahu střídavým poškubáváním a táhlými pohyby. Je to dost důležité, abych rybu přesvědčil k záběru a nevyplašil ji. Úder do pletenky a už kvičí brzda navijáku. Zřejmě menší ryba, když tak vyvádí, říkám si. No, ono na zdejší lokalitě menší ryba znamená i metrovku, jak jsem se posléze přesvědčil. Je to hloupé a opravdu zavádějící, ale můžu na rovinu tvrdit, že po vytažení takové ryby, jakou byla štika se sto dvaceti čtyřmi centimetry, se zdá metrovka opravdu podstatně menší. Přesto jsem šťastný a nadmíru spokojený. Co víc si vláčkař může přát než nádhernou lokalitu s krásnou okolní přírodou a lov metrových štik.

Jana mezitím zdolává tři štiky kolem devadesáti centimetrů a je spokojená. Rozdíl mezi nimi byl pět centimetrů, ale každá vypadala úplně jinak. Barvy na nich jen hrály, tu světlejší, tu tmavší, prostě každá jinak krásná. Postupujeme podél břehu až na samý konec revíru. Zde odpočíváme po vysilujících soubojích a ani se nám nechce odjíždět. Manželka naznačuje, že cesta je dlouhá a jestli bychom už raději neměli začít balit a pomalu vyrazit. Jako vždy má pravdu, a tak se pomalu přesunujeme zpět do základního tábora.

Co vám mám vyprávět…, nedá mně to a ještě jednou a naposledy si chci nahodit kamkoliv na vodní plochu. Nástraha letí vzduchem a vydává zvuk hejna letících labutí, její dopad na hladinu a známé šplouchnutí vytrhnou z klidu i vedle sedící kapraře. „Já myslel, že se tam paní koupe,“ hlásí jeden z nich a opět zalézá se smíchem do bivaku. Dvakrát zatočím kličkou a zvednu nástrahu k hladině. Vtom přichází prudký útok ryby, která na hladině udělala obrovskou vlnu. Leknutím jsem málem spadl do vody a smějící se kaprař s udiveným výrazem stojí před bivakem v pozoru. Opatrně vodím rybu, která opět v jakýchsi osmičkách jezdí u dna ze strany na stranu. Že je to pěkná štika, to už vím, neboť jsem před chvílí na hladině zahlédl mohutný válec jejího tentokrát světlého těla. No to je závěr výpravy jako hrom, myslím si a opatrně navádím rybu ke břehu. Ještě nepokazit závěrečné výpady a bude vyhráno. Štika nedělá velké problémy a nechá se navést do podběráku. Vylovujeme rybu a pokládáme ji opět na podložku. Jana se ujala měření a hlásí krásných rovných sto deset centimetrů. Tentokrát štiku nevážíme, ale po vyfocení ji rychle pouštíme zpět. Opět ten nádherný pohled na odplouvající rybu a opět ten slastný pocit. Bohužel jsme, jak tomu ve většině případů je, neudělali fotky podle svých představ. Ovšem vzhledem k našemu „neumění“ je lepší udělat v rychlosti statické fotky, než ryby trápit, půl hodiny ladit jejich polohu na místě a udělat jednu dobrou fotku. Jsou ovšem rybáři, kteří vezmou foťák do ruky, pořídí rychle tři snímky, které jsou nádherné, a ryba putuje v pořádku a rychle zpět do svého působiště. A těmto rybářům-fotografům já fotky závidím. Ve své podstatě je ale úplně jedno, jestli má rybář fotku či ne, důležitější je krásná vzpomínka a zážitek vrytý do paměti.

Další sen se stal skutečností a my si s manželkou při návratu k autu vyprávíme o jednom neuvěřitelně krásném víkendu. Na závěr mi dovolte poděkovat majiteli tohoto revíru panu Těšínskému, který mně i mé manželce připravil neopakovatelné zážitky z lovu štik přívlačí. Připravil nám je tím, že se o svůj revír vzorně stará, a díky striktním rozumným pravidlům a svým přístupem k rybám dokázal, že když někdo věci rozumí a chce, lze vybudovat revír, jaký patří mezi špičkové revíry v Evropě. Samozřejmě ne vždy a všude jsou vhodné podmínky pro podobný revír, ale myslím, že by si někteří majitelé mohli ze zdejšího revíru vzít příklad. Někdy se prostě provozování soukromého revíru na úkor rychlého obohacení nevyplácí. Omezené množství rybářů, dodržování určených pravidel a správné chování k rybám jsou cestou, jakou se v tomto odvětví vydat.

Mnoho krásných zážitků z lovu štik přívlačí nejen na Hejlově přejí Jana a Radim Křepelkovi.