Ebro – každý už tam byl aspoň dvakrát

30.4.2012 - Netipa - poslední hrdina MRKu

      Ebro. V dnešní době máte pocit, že tam byl úplně každý, a to hned několikrát. Na každém rohu potkáte někoho, kdo se vás zeptá, kolikrát jste na Ebru byli a kdy tam jedete zase. Stud vám nedovolí říct, že jste na Ebru nikdy nebyli, a s dotyčným rozvedete vášnivou diskuzi na téma Ebro. Chybějící zkušenosti nahradíte informacemi získanými z nepřeberného počtu článků, na které se nedá nenarazit. V podstatě je to tak, že každý, kdo se vrátí z Ebra, zasedne za počítač nebo psací stroj a napíše článek o svém pobytu, jelikož na ten jeho článek každý čeká a běžný rybář nemůže bez článku o Ebru, kterých se měsíčně objevuje několik desítek, usnout.
      Nakonec došlo i na mě a tímto se řadím do zástupu těch, kteří na Ebru byli a nadšeně sepisují článek. Nicméně jsem přesvědčen, že mé zážitky se od zážitků ostatních v lecčem liší. Inu, přesvědčte se sami.

      Píše se leden 2011. Vykračuju si po městě a hledím si svého, když tu se rozezní hluk mého mobilního telefonu. Na druhém konci drátu mého bezdrátového telefonu se ozývá Vlasta, můj kamarád a kadeřník. Oznámil mi, že je čas jet na Ebro. Mluvil se svým dlouholetým kamarádem, který si nechává říkat Dynastie, a prý je všechno zajištěno. Poletíme letadlem do Barcelony, kde si půjčíme za pakatel auto, a tímto dojedeme do kempu, kde nás již dychtivě očekávají. Dynastie prý tvrdil, že to zařídil tak, že budeme bydlet v maringotkách. Nemáme se prý ničeho bát, jelikož v maringotkách je nadstandardní výbava, kde mramorové schody na terasu, plazmová televize ani vířivka nejsou nic výjimečného. A to všechno takřka za hubičku. Inu, znělo to lákavě, tudíž jsem svou účast potvrdil.
      Datum odletu bylo stanoveno na prostředek března a Vlasta se dušoval, že všechno zařídí a taktéž bude brát zřetel na mé finance. Byl jsem s vývojem nadmíru spokojen.
      Zrnko strachu však zasela dlouhodobá předpověď počasí, která hlásila nejen ochlazení s deštěm, ale čím více se blížil den odletu, tím také silnější vítr. Den před odjezdem dokonce předpověď z oblasti nebyla k dispozici, jelikož vítr odnesl meteorologickou stanici i s meteorologem.
Přišel den odletu. S Vlastou jsme se sešli na letišti a dlouze diskutovali o nadcházejících dnech. Probrali jsme řadu důležitých věcí, Vlasta si přihnul z čutory trochu octa a vyrazili jsme na odbavení.
      Před nástupem do letadla mi Vlasta oznámil, že se snažil jít cestou nejmenších nákladů, proto nám zařídil let od střední odborné školy pilotské, tedy pilotského učňáku, kde právě dnes skládají mladí piloti maturitu. Jelikož bývám nervózní, i jen když vidím letadlo v televizi, polil mě studený pot. Nicméně jsem byl ubezpečen, že se nemám ničeho bát, jelikož úspěšnost složení maturity je poměrně vysoká.
      Při nástupu do letadla jsme míjeli mladého chlapce, který úplně zelený a opřený o trup letadla zvracel. V duchu jsem se pousmál, jak je mladík při své první cestě letadlem vynervovaný, avšak úsměv na rtech mi ztuhl, když mladík dozvracel, celý rozklepaný si nasadil pilotskou vestu s čepicí a vešel do kokpitu.
      Odlet byl o hodinu opožděný, jelikož pilot-maturant nejprve skládal v kokpitu maturitu z matematiky a až poté následovala praktická maturitní zkouška z létání. Nutno podotknout, že na palubě nebyl jediný člověk, který by mladému maturantovi nedržel při maturitě pěsti. Už od prvního okamžiku bylo vidět, že maturant nebyl žádný premiant, neboť se mu za dvě hodiny ani nepodařilo vzlétnout a pouze jsme se motali na ranveji. Dokonce se mu podařilo vjet i na dálnici. Zde ho však člen maturitní komise vybídl, aby letadlo raději vrátil opět na letiště.
      To je asi tak všechno, co si z letu pamatuju, jelikož z mrákot mě probrala letuška až v Barceloně na letišti.
      Z letiště jsme bezprostředně zamířili do půjčovny aut. Vlasta auto zařídil přes internet, a také zaplatil, tedy se očekával hladký průběh. Jelikož se Vlasta učil rok a půl rusky, nominoval se, že to celé zařídí. Raději jsem však šel s ním, protože jsem nebyl úplně přesvědčený, že se ve Španělsku lámanou ruštinou domluví. Člověk z půjčovny už ve dveřích zřejmě viděl ve Vlastovi luxusního hejla, na kterém se napakuje. Nejen že mu zprvu nevydal již zaplacené auto i s pojistkou, ale donutil ho k autu přikoupit nové, prý lepší pojištění, mikrovlnku, a pokud mě moje schopnost anglického jazyka nešálí, donutil ho adoptovat si na dálku chlapečka z Kalkaty jménem Umar.
      Vlasta byl očividně dobře naladěný, jelikož ve svých očích udělal kšeft století, a začal se sápat do přistaveného vozu. Koupená mikrovlnka se bohužel nevešla do kufru, proto jsem ji musel mít celou cestu na klíně.
      Po čtyřech hodinách jsme dorazili na místo. Dorazili bychom tam dříve, ale Vlasta to v půlce cesty otočil a jel zpět reklamovat mikrovlnku. Dopadlo to tak, že ho donutili koupit si ještě topinkovač a žehličku. Takže jsem kromě mikrovlnky měl na klíně ještě žehličku, topinkovač a Umarovu zarámovanou fotografii.
      Vlasta se okamžitě pídil po majiteli kempu Marcelovi, aby nás ubytoval. Přiznám se na rovinu, že jsem očekával lepší ubytování, už jenom díky tomu, jako ho popisoval Dynastie, který ho vychvaloval až do nebe. Díra v zemi s pryčnou a plachtou proti dešti tak úplně s popisem maringotky s mramorovými schody nekorespondovala. Pravděpodobně se pod pryčnou neschovává ani avizovaná výřivka. Naivně jsem se však přeci jenom podíval a místo výřivky jsem měl pod pryčnou chřestýše. Vlasta si však úrovně ubytování nevšímal, a ač už byla tma, nepříčetně pelášil k vodě, kde naskočil do lodi a odjel rybařit. Naprosto ignoroval hulákání majitele kempu Marcela, že v motoru není benzín, a spokojeně odjel.
      Já jsem klackem umlátil chřestýše a šel jsem raději spát. Zaspal jsem tedy noční pátrací akci po Vlastovi, kterému uprostřed přehrady došel benzín a po kterém pátrali i hasiči a vojsko. Ráno jsem si přivstal, vzbudil Vlastu a spolu jsme vyrazili na vodu. Vlasta mi dával najevo, že už je velký mazák, jelikož má s lovem na Ebru zkušenosti ze včerejší noci, a hrdě mi ukazoval fotografii z termovize, kterou mu nechal pilot pátracího vrtulníku na památku. Bylo nám řečeno, že v tuto dobu máme hledat candáty v mělkých zátokách, kde si stavějí hnízda, proto jsme vyrazili směrem neznámo kam, hledajíce zátoky.
      Vlasta byl celkem ospalý, a tak lov probíhal v příjemném duchu. Navíc bylo bezvětří a teplota olizovala třicítku.
Projeli jsme několik zátok, v každé se mi podařilo ulovit několik candátů a vše vypadalo nadějně. Ovšem jen do té doby, než Vlasta usnul a spadl do vody. To ho probralo a pobídlo k tradičním výkonům. Byl velmi nespokojený se skutečností, že on neměl ještě ani záběr, proto bez řečí zapnul motor a popojel s lodí na volnou vodu na šedesát metrů. Tvrdil, že největší ryby žijí v největší hloubce. Jeho pokus o zakotvení na šedesáti metrech selhal, jelikož dvacetimetrové lano od kotvy nesplňovalo požadavky šedesátimetrové hloubky, a proto záhy kotva zmizela nenávratně v hlubinách. Vlasta mě označil za viníka celého incidentu a dnešní lov tímto pro nás skončil.
      Druhý den se citelně ochladilo a začal foukat silný vítr. Vlasta prohlásil, že provede pár změn, a jal se jednat. Z nedaleké stavby dotáhl asi stokilový trám, který přivázal na lano s tím, že to bude naše nová kotva, která nás udrží na místě i při velkém větru. Při pokládání trámu do lodi bylo slyšet, jak Vlastovi pod tíhou trámu praskají záda. Dokonce mu na čele naběhla žilka, která pulzovala v rytmu lambády. Slitoval jsem se a jal jsem se mu pomoci. Chytil jsem trám s tím, že spolu ho dokážeme do lodi položit. Své síly jsem více než přecenil, takže prasklo v zádech i mně a trám jsem upustil Vlastovi na nohu. Vlasta se na mě smutně podíval, zapištěl, zaklel, vzýval Satana a následně se zalykal. Nakonec se nám podařilo trám do lodě dosoukat i přes to, že mi ještě sedmkrát spadl Vlastovi na nohu. Ten již po třetím dopadnutí přestal nohu cítit, takže další dopady se obešly bez vřískotu a nadávek. Mohli jsme tedy vyplout.
      Vlastovým snem bylo chytit black basse. Dokonce si někde na internetu přečetl, že se na Ebru pohybuje i pododrůda Multi black bass, a tak se hodlal zaměřit na něj. O Multi black bassovi jsem nikdy neslyšel, ale Vlasta se dušoval, že existuje a že už jich pár chytil na Labi na cár z bolena při šoulačce. Tato skutečnost příliš nekorespondovala s tím, že Multi black bass je výhradně odrůda na Ebru, nicméně jsem nechtěl dělat zlou krev, a tak jsem poslušně projížděl „horké fleky“, kde podle Vlasty Multi black bass loví.
      Dojeli jsme na hloubku padesáti metrů s naprosto rovným dnem bez žádného zlomu, když tu echolot zahlásil dvě ryby metr pod hladinou. Vlasta vypnul motor, okamžitě navázal sedmdesáticentimetrový wobbler, napodobeninu bolena, ani nás neukotvil a začal zuřivě prohazovat místo s tím, že jsme narazili na hejno Multi black bassů. Padesátimetrová hloubka a dno bez zlomů je jejich loviště a navíc echolot nám to zahlásil. Zvědavě jsem nahlédl za loď, kde se metr pod hladinou vyhřívalo menší hejno kaprů, které nám echolot ukázal a které Vlasta označil za hejno Multi black bassů. Ani jsem se nesnažil nahazovat, rozbalil jsem svačinu a začal jíst.
      Vlasta nekontrolovaně dvě hodiny házel jak šílený, až mělce potápivý wobbler na padesátimetrové hloubce s rovným dnem utrhl o vázku a mohli jsme vyrazit dál. Jeli jsme do naší včerejší nejúspěšnější zátoky. S vypětím všech sil jsem asi po půl hodině manévrování konečně shodil stokilovou kotvu nejprve opět Vlastovi na nohu a následně i do vody, a mohlo se chytat. Vítr nás samozřejmě mezitím odvál do úplně jiné zátoky, avšak i zde jsem včera pár candátů chytil, proto nebyl důvod k neradosti.
      Vlasta házel směrem ze zátoky do své oblíbené hloubky kolem 60 metrů, kde cítil Multi black bassy, a já jsem prochytával mělké vody zátoky. Záběry se dostavovaly v pravidelných intervalech, ale drtivá většina candátů, které jsem ulovil, byla vzrůstu malého až směšného. Jediné spestření ve stereotypu malých candátů byl záběr velkého kapra. V domnění, že se jedná o velkého sumce, jsem do souboje dal nadšení, entuziazmus, a i to srdíčko. Kapr se celou dobu pohyboval u dna a suverénně směřoval ke skalnatému výběžku.
      S Vlastovou pomocí jsem nemohl počítat, jelikož ten byl v tranzu z dalekých hodů a z obří hloubky a po každém náhozu se chvěl blahem a hlasitě výskal v očekávání neexistujícího Multi black basse. Nastala pro mě takřka bezvýchodná situace. Potřeboval jsem s lodí vyjet směrem za rybou, avšak stokilová kotva můj záměr hatila. Nezbylo nic jiného, než se do ryby pořádně opřít a doufat, že všechno, včetně lodi, vydrží. Rybu jsem zastavil a silou dotáhl až pod loď. Následovalo velké zklamání, jelikož ryba nebyl velký sumec, nýbrž velký kapr. Kapr je objektivně nejbezcennější ryba, nicméně díky tomu adrenalinu mě tentokrát potěšil.

Největší ryba vláčkařské výpravy, což je smutné.

      Asi po třech hodinách, kdy byl bez záběru, Vlasta zavelel, že to dneska balíme a zítra pojedeme s majitelem Marcelem, jelikož on to tady zná a ví, co a jak. Stokilovou kotvu jsme odřízli nožem, jelikož jsme s ní ani nehnuli, a odjeli jsme zpět do kempu.
      V kempu jsem byl svědkem moderních trendů EU, po kterých volají i naši kapraři. Před filetovacím pultem se vytvořila fronta, kde vyčkávali úspěšní rybáři s nůšemi malých candátů, kdy na ně přijde řada na filetování. Musím přiznat, že mně osobně se moderní trendy EU příliš nezamlouvají, neboť filetovat i třiceticentimetrové candáty po stovkách mi v kontextu sportovního rybolovu, kterým se každý ohání, příliš sportovní nepřijde. Ale můj názor je minoritní, tedy bezvýznamný.
      Vlasta zkroušený skutečností, že doposud nechytil ani jedinou rybu, natož Multi black basse, zašel za majitelem Marcelem, kterému říkal Šéfe, zda nás vezme na ryby. Šéf se netvářil přívětivě a Vlastu odbyl, že nemá čas. Tato skutečnost Vlastu ještě více motivovala a stal se Šéfovým stínem. Pronásledoval ho na každém kroku. Počínal si velmi hbitě a mazácky. V podstatě šmejdil po okolí a občas se nachomítl k Šéfovi, jak to teda vypadá a kdy jako teda pojedeme.
      Šéf se mu postupně taktně snažil vyhýbat, ale Vlasta ho vždycky vyhmátl. Druhý den jsme na ryby nejeli, jelikož Vlasta celý den naháněl Šéfa, který se před Vlastou začal regulérně schovávat. Bylo mi chudáka Šéfa líto. Druhého dne k večeru měl Šéf již strach v očích a celý se klepal. Bylo vidět, že je na dně. Noc strávil přivázaný v koruně stromu, avšak i tam ho Vlasta našel při náhodné noční obhlídce lesa s baterkou. Na sklonku třetího dne, kdy se Šéf dopoledne psychicky zhroutil a musel být přivolán lékař, dosáhl Vlasta svého. Šéf mu s pláčem řekl, že ho teda na ty ryby vezme. „Zítra ve čtyři odpoledne vyrážíme,“ pravil. Vlasta již od šesti od rána s prutem, v čepici, ve vestě a s rybářským baťohem na zádech stepoval na verandě a hypnotizoval hodinky čekajíc na čtvrtou hodinu odpolední. V sedm ráno šel vzbudit Šéfa s dotazem, jestli to jako dneska ve čtyři platí.
      Nakonec to dopadlo tak, že se jelo už ve tři, jelikož Vlasta se Šéfa od sedmi od rána ptal každých deset minut, jak to teda vypadá.

      Šéf mě vzal s sebou. Patrně se obával, že by někde uprostřed Ebra Vlastu zbavil života trýznivým způsobem a jeho torzo vhodil do vody. Takto měl nějakou pojistku, že tak neučiní. Šéf s námi objel svá osvědčená místa na okouny na větší hloubce pod převisy skal, avšak kromě jednoho malého okouna jsme neudělali jediný záběr. Vlasta přísahal, že měl záběr od Multi black basse, ale neprosekl ho, nicméně to bylo vše. Neúspěch Šéf přisuzoval velkému ochlazení, kdy teplota vody klesla o šest stupňů. Nakonec přeci jenom objevil pláž, kde přicházely záběry od velkých candátů. Dokonce i Vlasta chytil svého prvního candáta po týdnu na Ebru. Při záběru hystericky vykřikoval, že je to Multi black bass, jelikož se necuká, a během zdolávání dokonce slastí omdlel, takže jsem musel rybu dovést ke člunu já. K mému nevelkému překvapení se jednalo o celkem slušného candáta. Vlasta se záhy probral a zklamáním jenom hýřil. Nicméně i tak to byla jeho jediná ryba na Ebru. Dychtivě mi vrazil foťák s tím, že ho budu minimálně dvě hodiny fotit. Ve Photoshopu přidá candátovi nějaké tečky, prodlouží mu hlavu a udělá z něj Multi black basse. Přiznám se, že vlivem vtíravé zimy a zmrzlých dlaní mi foťák spadl do vody a zmizel v hlubině. Vlasta plakal. Smutně jsem pohlédl na Šéfa, kterému se v očích skvěla radost a na tváři mu ulpěl úsměv. Bylo vidět, že je spokojený a že má po několika dnech radost.

      To byl náš poslední rybolov na Ebru. Druhého dne ráno jsme majiteli předali loď a díru na spaní a vyrazili zpět domů do Čech. V podstatě jsem skoro nic nechytil, ale můžu konečně říct, že jsem byl na Ebru, můžu o tom napsat článek, za prachy, jak jinak, a hlavně konečně budu ten pan Rybář.