Den, který utkví navždy v paměti

- radimO

Řeky jsou zakalené po vydatných deštích a nám s kamarádem Honzou nezbývá nic jiného, než navštívit revíry „chytatelné“, čili stojaté. Po několika návrzích je rozhodnuto a vyrážíme vláčet na soukromou lokalitu, která nám již několikrát připravila neopakovatelné zážitky. Na této lokalitě je nejvíce zastoupenou a lovenou rybou, pomocí přívlače, štika, candát, okoun, bolen a údajně je tu i pár sumců. Ti se ale uloví, jak říkával Chocholoušek, maximálně jednou nebo dvakrát za deset let. Tak to bychom je dneska mohli zkusit, hlásí po cestě na revír ze srandy Honza. Minulou návštěvu tam ulovil štiku 115 cm a tak hrdě a „namachrovaně“ dál přednáší něco v tom smyslu, že ho metrovky nezajímají, že by chtěl ulovit štiku přes sto dvacet centimetrů. Nechávám ho vypovídat a myslím si něco o tom, jak ta cesta aspoň pěkně utíká. To jsme ještě ovšem ani jeden z nás netušili, co bude v několika blížících se hodinách následovat.



Polední příjezd na revír a následná prohlídka lokality nedávala tušit známky života na hladině ani pod ní a tak jsme místo netrpělivého vybalování laxně uvařili kávu a polemizovali s kolemjdoucími rybáři. Následné dvě hodiny uběhly bez známky blížícího se napětí a nic nenasvědčovalo jednomu neuvěřitelnému dni, který bohudík potkal právě nás. Konečně tedy vybalujeme pruty a navazujeme oblíbené nástrahy. Oba dva pomalu postupujeme podél břehu a vybíráme „hlavní tábor“, kde shodíme na zem těžké brašny a foťáky. Po sto metrech je rozhodnuto, mělčina zde pomalu končí přecházejíc do větší hloubky. Toto místo bude to pravé, tady to dělá jakousi hranu a tady je šance na rybu dle našeho názoru největší. Honza začal již nahazovat a já nejprve odpočívám na kameni a pozoruji okolí. „Házej a nečum“, vytrhává mě jeho pobídka z relaxace, inu tedy dobrá, taky se chopím prutu a začnu prohazovat nadějné partie. Další hodinka uběhla jako voda, přestože ani jeden z nás neměl zatím kontakt s rybou. Usedáme opět na kámen a konzultujeme jakou nástrahu zvolit. Po očku pozoruji, že se nalevo na velké hloubce na pravé straně od našeho místa začali houfovat na hladině rybičky. Občas se rozprchnou, jako když do nich střelí, ale žádný výraznější zálov, nebo šplouchanec nepozoruji. Upozorňuji na tento postřeh Honzu, ale ten mě nevnímá kráčejíc opět s prutem v ruce k vodě.



Nahazujeme opět do stejných míst, když z ničeho nic Honza volá „je tam“. Ještě než se otočím a zeptám se na co a jak je to veliká ryba, ohýbá se i můj prut jako luk. Je to ale nějaké divné, záběr přišel na šesti metrech ihned po dopadu a tah ryby je opravdu silný. Ryba táhne velice slušně a já se otáčím jak je na tom kolega stojící dvacet metrů po mé levé ruce. Je to štika jako prase, huláká na mě vykulený Honza a ptá se, jak jsem na tom já. Lehce napnutý, ale trošku nejistý odpovídám, že je to zřejmě omylem podseknutý kapr. Záběry přišly nám oběma ve stejném okamžiku a tak i souboj trvá skoro na vteřinu stejně, aniž by ani jeden z nás po deseti minutách zahlédl rybu. V tom zaslechnu obrovský řev mísící se smíchem „ta štika má snad sto dvacet centimetrů“ volá na mě Honza, já jen s němým úžasem pozoruji jeho brilantní zdolávání a marně se snažím přibrzdit výpady ryby na mém prutu. Po dalších deseti minutách Honza navádí zkušeně svou obří štiku do podběráku a vítězoslavně řve. Vyndává rybu na podložku na břehu a já nevěřícně zírám na monstrózní dlouhé tělo ryby, kterou právě zdolal. Stále mám na prutu rybu, o které vůbec nic nevím a až nyní po zahlásení rozměrů té štiky tuším, s kým mám tu čest. Honza hlásí neuvěřitelných sto dvacet pět centimetrů a rozplývá se blahem. Já kontruji hlášením, že mám zřejmě na prutu sumce dle proslulých kopanců do šňůry. Tak to je snad z říše snů, dvě veliké ryby zabrali ve stejný okamžik cca dvacet metrů od sebe. Domlouváme se, že štiku na chvíli vrátíme do velkého podběráku ponoříc ji do vody a počkáme, co se vyklube z mého možného úlovku a nafotíme ryby najednou. Oba dva koukáme na obrovské víry pod hladinou a čekáme, až se poprvé objeví sumčí tělo. Z dálky nás pozoroval majitel revíru a přichází k nám vyzvědět co se to tu děje. To je dobře že jdeš, hlásí kolega oznamujíc rozměry štičí krásky a vypráví svůj souboj s rybou. V tom se na hladině objevuje poprvé ocas mé zdolávané ryby. No to snad není pravda, sumec odhadem dost přes sto šedesát centimetrů celý v oranžové barvě. „ Tak to je albín jak kráva“ shodují se oba přihlížející a mě se začali lehce třást kolena. Posledních pár okamžiků a je dobojováno, úchopem za spodní čelist dřímám v ruce svou životní rybu ulovenou přívlačí. Opatrně ho ve dvou vynášíme na břeh a přeměřujeme pro dokumentaci. Krásných sto sedmdesát sedm centimetrů je mým největším uloveným sumcem na přívlač a jako bonus to je „Zlatá rybka“. Pokoušíme se nafotit ryby každou zvlášť i ryby najednou spolu, ale vzhledem k velikosti ryb, časové tísni a zřejmě také našemu neumění se fotky nezdařily podle našich představ. Hlavně na těch společných nevyniknou ryby v celé své kráse, což zjišťujeme až později, ale to nám v tom okamžiku vůbec nevadí, neboť nádherné vzpomínky v nás zůstanou navždy.



Po vrácení ryb do jejich působiště sedíme vysíleni na břehu a chvíli všichni mlčíme. Tento zážitek se navždy vryje nesmazatelným písmem do naší paměti. Majitel lokality vypráví o tom, že zde ještě nikdo nevytáhl albína a že tu je zřejmě pár sumců menších velikostí, kterých by se rád zbavil a odnesl je do vedlejšího rybníčku, aby mu nelikvidovali zbytek obsádky. „ Tak sem přines vaničku, dneska půjdou, hlásí s úsměvem Honza“, netušíc jak je dnes hluboce pravdomluvný. Já naopak vyprávím, jak jsem jednou s kolegou na Labi vytáhl osm sumců za dvě hodiny a jednu chvíli to bralo „na hod“. Nelením tedy a s velkým humorem i hecováním se vydávám kolegům předvést představení. Nahazuji do stejných míst, kde jsem měl záběr od albína, když v tom okamžitě po dopadu následuje záběr a okamžité kopance do šňůry. To si snad děláš srandu, slyším za zády a smějíc zdolávám sumíka kolem metru. Majitel tedy na nic nečekal, běžíc pro zmíněnou vaničku a Honza nahazuje těsně vedle mě. Prásk, je tam další, huláká na mě. No to snad není možné, tři náhozy, tři sumci kolem metru, to bude mýt majitel radost, jak mu pomůžeme, hlaholíme vesele. Následuje neuvěřitelná hodina, kdy zdoláváme dvanáct sumců od devadesáti centimetrů do sto deseti centimetrů. Opatrně je pokládáme na podložku a do vaničky a majitel je po vyfocení nechává odvézt do vedlejšího rybníčku, kde napáchají menší škody. Čas plyne jak voda a se setměním unavení balíme své úspěšné vybavení. To byl den, který utkví navždy v paměti, shodujeme se. Něco mně napovídá, že takovýto zážitek bude jen těžko jiným překonávat. Cestou zpět musím chtě nechtě poslouchat vyprávění o tom „já to říkal, když jsme sem jeli“ a strašně se těším domů, unaven vyprávěním o štice obřích rozměrů i vysilujícími souboji z místními sumci.



Přeji všem čtenářům MRKu mnoho podobných i lepších zážitků nejen ze světa přívlače.

Autor: radimO - ®

Diskuse k článku (25 reakcí)

Přečteno: 12 243x
Průměrná známka: 1.56

NPike of Hejlof

Obrovská hlava plná velkých zubů budí opravdu respekt