Měkoústý pstruh

15.1.2012 - mildas - Quinn

Je to již asi 12 let, kdy jsem přejel hranici do Chorvatska, nechal za sebou Bosnu a Hercegovinu a dal se slyšet, že tuhle zemi už s prutem nenavštívím. Tehdy jsem neměl nic moc odchytáno, jel jsem si sem chytit svojí první větší rybu. Krásná řeka i krajina, milí lidé, ale uvědomil jsem si, že jsem v Martin Brodu zažil vše, co ve svém rybářském životě zažívat nechci.

Roky plynuly, já se zdokonaloval, chytil u nás spoustu pěkných ryb a začalo mi to tu být malé. Také do mého života vstoupil Mrk, noví lidé a díky nim i nové obzory. Všichni jezdili do Dánska na mořské pstruhy, do Mongolska, Ruska, Britské Kolumbie i Karibiku. Přišly nové informace a i nové ryby. Mezi nimi i moje úchylka – endemiti. Asi před pěti lety se muškařinou právě na Mrku poprvé mihnul měkoústý pstruh. Něco jsem vygoogloval a kdesi vzadu v hlavě se objevil a zavrtal červíček. A hlodal. Někdy tou dobou se mi povedl chytit první pstruh mramorovaný a další cíl byl tedy nasnadě. Hercegovská řeka Neretva a její lipano-podoustvo-potočák.

Oslovil jsem tedy loni zjara dva dobré kamarády, se kterými si společný výlet za rybami plánujeme už drahně let a začal shánět informace. Na internetu jsem se ničeho zásadního nedopídil. Vždy jen kusé informace, nic podrobného. Pár nicneříkajících videí na youtube, některá i dost nechutná. Při jejich prohlížení jsem viděl ulovit ryby na obrovském dolním toku i na horním, který vypadal jako větší potok. Jediné, co jsem vlastně věděl jistě bylo, že měkoústý žije v Neretvě a přítocích (přesněji nejen tam, ale je to jeho domovská voda) , že se na Neretvě jezdí rafting a že je to překrásná řeka. Průhledná se zelenomodrým nádechem jako všechny vody tekoucí po vápenci. Logickým krokem bylo oslovení zdejšího člena Bosanace. Lojza bohužel na Neretvě nikdy nelovil. Optal se tedy na bosenských muškařských webech, ale zprávy z Neretvy byly velmi pesimistické. Řeka totálně vypytlačená. Kdesi v Konjici snad měl být jakýsi trophy part za 80 euro denně. Pak snad údajně asi dvoukilometrový úsek, který převzala stejná společnost, která provozuje i řeku Ribnik a prý začíná zarybňovat malými potočáky a lipánky. Lojzova rada byla: 2 roky vydrž. Já jsem ovšem tvrdá palice a navíc náfuka. Ve víře, že jsem si poradil na kdejaké řece, poradím si i na Neretvě, padá rozhodnutí. V létě jedeme. Mám rád výzvy a naopak nemám rád ryby, které si nezasloužím, nic jim neobětuju a chytám je jen proto, že je jich ve vodě prostě moc. Lojza mi ještě dává pár užitečných rad, půjčuje podrobnou mapu BiH (bez ní bychom byli ztraceni), dává mi instrukce k tankování (mám auto na LPG) a též přednabitou bosenskou simkartu a tři důležitá čísla. Nevíme, kde koupíme (a zda koupíme) povolenky, nevíme, kde budeme bydlet.

Jednu červencovou neděli tedy vyrážíme. V Brně nakupujeme nezbytnosti jako piva, kořalku, čokoládu, strašné množství cigaret, balík redbullu na cestování a dva litry dobré vody. Cesta je úmorná. Ve chvíli, kdy všichni Češi s kartony trvanlivých mlék a vejci za okny svých aut odbočí na jadranskou magistrálu, jedeme po dálnici skoro sami. Kamil z nás tří maká nejvíc, ponecháváme mu tedy právo celou cestu popíjet plzně a pospávat. Já s Petrem se snažíme gigantickým množstvím kávy, cigaret, redbullu, desetkrát oposlouchaných historek a hudby řídit a neusínat. Nad ránem vjíždíme do Bosny a Hercegoviny. Chytáme bohužel ranní špičky a Sarajevem se suneme hodinu. To už nám navigace, která je tu jinak úplně k prdu, hlásí dvouciferný dojezd ze startovního čtyřciferného. Za hodinu jsme v Konjici a i při šílených 32°C z nás únava padá. Cestou na náměstí vidíme dokonce krám, v jehož výloze je nějaká muškařina. Tady jsme správně, říkáme si a samozřejmě letíme k řece. Je úchvatná, ovšem ze tří městských mostů vidíme dohromady dvě ryby. Ta jedna byl opravdu obrovský lipan, ta druhá byla tak malá, že to mohlo být cokoliv od malé arapaimy po větší střevličku východní.

Čekáme, až otevřou v 9 hodin jak rybářský obchod, tak infocentrum, popíjíme skvělé presso a pokuřujeme. Po deváté se vypravíme do obchodu. Sympatický prodavač, bohužel však neumí jediné slovo anglicky a s němčinou je na tom stejně. To mě překvapuje, většinou jsou lidé v bývalé Jugoslávii jazykově vybavení. Špatnou zprávou též je, že např. z chorvatštiny člověk spoustu věcí vydedukuje, hodně slov je podobných českým, tomuhle chlapíkovi ale nerozumíme ani znakovou řeč. Pouze na otázku „mekousna“ vrtí hlavou. Jako že v řece nejsou ?, ptáme se. Něco říká, ale odvodit nelze nic. Vzdáváme to tady a jdeme do infocentra. To neotevřelo ani v 11, když jsme se chtěli zeptat policajta, něco nám oddrmolil a zůstali jsme stejně moudří jako před otázkou. Trochu pokleslí se rozhodujeme pro přejezd do Glavatičeva, což je, jak za chvíli zjistíme, asi 10 km vzdušnou čarou, asi 30 km po „silnici“ a asi hodinu a půl cesty fakticky. Jsem v tu chvíli asi třicátou hodinu vzhůru, a když jedeme takovou lepší polní cestou přes hřeben, kdy pod námi je tak stometrová šachta k hladině Boračko jezera, silnice nemá krajnici, natož svodidla a proti nám jezdí náklaďáky, necítím se úplně dobře.

Přijíždíme do Glavatičeva. Před krámkem popíjí 3 muži kávu a moudře rozprávějí. Dávají nám tip na penzion a prý by tam mohli něco vědět i o rybolovu. Penzion nacházíme asi po třech kilometrech. Majitel je neskutečně milý a dá dokupy i pár anglických slov. Ubytování nemá. Prý odpoledne přijede zájezd polských raftařů. Prostě nás ti vodáci nenechají v klidu ani 1000 km od Vltavy. Pak ale říká, ať jdu s ním, že by možná něco našel. Bylo poledne a on mě přivedl do chodby. Z ní vedl žebřík do patra a po jeho zdolání mi ukazuje dvě místnosti, v nichž trčí ze zdi dráty připravené na vypínače, na podlahách je beton, jinak holé zdi. A ať prý jdeme na ryby, že večer to bude pokoj. Asi vidí, jak se tvářím, tak že prý Poláky nějak smrskne a dává nám jiný, moc hezký apartmán. (nutno dodat, že mi s náležitou pýchou večer pokoj předvedl a místo drátů byly vypínače a zásuvky, v pokoji byly postele, na podlaze koberec a i ty schody! byly hotové) Slíbil zavolat i porybnému a zajistit povolenky. Všechno z nás padá. Máme postel, máme kde chytat a tak si v úmorném vedru dáváme tři piva a tři jeho domácí meruňkovice. Já chlastu poslední dobou moc nedám, k tomu nějaká únava. Jsem úplně na padrť.

Za chvíli přijíždí porybný. Ten pro jistotu nemluví vůbec, veškerá jeho komunikace se odehrává hlavou. Majitel penzionu se nám snaží něco tlumočit. Chápeme, že máme k dispozici cca 2 km řeky, povolenka je za dvacet euro a v řece jsou jen vysazení malí potočáci. Měkoústí prý už dávno ne. Ale že budou, až je majitelé revíru seženou. (kde, když není generačka ?) Na poledním slunci se převlékáme do broďáků a notně podroušeni scházíme asi sto metrů k řece. Strefujeme se zrovna ke krásné tůni a já podnapile padám do vody přesně na hranu tišiny a proudu, do místa, kde jsem chtěl chytat. Mám na forpasu jednu nymfu, se kterou mám dobré zkušenosti se Slovinska, kluci stojí po deseti metrech pode mnou. Na třetí nához chytám potočáčka tak 23 cm. Dělá mi radost, nula už to z Neretvy nebude. Následují dva náhozy, záběr, zásek, rybí úprk. Zdolávám rybu a něco mi nesedí. Ryba je mimořádně tahavá, i když nijak gigantická. Když rybu položím prvně na hladinu, volám kluky. „hoši, já myslím, že je to tady“. Rybu podebírám. Je to měkoústý. Má tak 42 cm. Dělám pár fotek a rybu pouštím. Přijmu dvě gratulace. Za deset minut chytání mám splněno všechno, kvůli čemu jsem se sem trmácel a tak nějak (a správně) tuším, že už mě tu vlastně nemůže po rybářské stránce nic lepšího potkat.

Courám si spokojeně vodou, sem tam chytím potočáčka, kochám se krajinou a občas se z řeky napiju. Dochytáme do večera, kdy každý ještě vysušíme nějakého malého pstroužka a jdeme na ubikaci. Těsně před obličejem se mi mihne netopýr, letí však divně pomalu a bzučí. Za chvíli je jich kolem plno a my zjišťujeme, že se rojí roháči. Vidím je podruhé v životě. Na silnici jsou jich rozježděných desítky.

Doma říkám domácímu o měkoústém, do ukázání fotky mi nevěří. Prosíme ho o něco typického k jídlu. Máme ohromnou mísu pečeného skopového, ve šťávě upečené brambory a zeleninu. Maso na Sači. Je to neskutečně chutné, rozhodujeme se pro další mísu. Kolem půlnoci jdeme totálně vyřízení spát. Protože spíce chroptím jako raněný tapír, připomínám chlapcům špunty do uší, ti už jsou ale v limbu. Jejich boj.

Ráno vstáváme do dalšího slunného dne. Majitel nám dělá excelentní a vydatnou snídani. Neznít všude kolem polská raftařština, je na terase, kde dovazujeme nějaké mouchy, zemský ráj. Po chvíli se objevuje mladý kluk, jde nás uvítat a představuje se. Je to syn majitele, muškař a mluví plynně anglicky. Vypráví nám o řece, o pstruzích, pytlácích, o letošní malé vodě. Je tradičně neskutečně sdílný, váže nám mouchy. Šel by s námi na ryby, ale velí jednomu z těch raftů. Necháváme mu spoustu materiálů a počítáme, kolik tak asi budeme potřebovat háčků. Odsud ještě pojedeme na 5 dní do Slovinska a tak mu nemůžeme dát vše. S háčky bez protihrotu je to prý u nich problematické. Sesypáváme vše, co máme sebou, necháváme si asi 30 ks. Večer nám za to nese láhev kořalky a hrst much. Rozhodně to od něj nebyla nějaká vyčůranost (kterou jsem zažil v západní Bosně). Kdybych to měl přepočítat, spíš by prodělal. Kořalku odmítáme.

Tentokrát kupujeme povolenku za 40 eur. K dispozici máme jiný úsek řeky. Vyjma kaňonu, který je rezervací, máme pro sebe řeku celou až do Konjice. Asi 2 km jsou opět soukromé, zbytek státní (neznám přesně tu formu vlastnictví, ale nehlídají to). Na těch dvou km chytáme opět sem tam malého potočáka. Pak přicházíme do státní vody. Jdeme s Petrem asi tři kilometry vodou a kolem sedmé si sedáme k bilancování. Za půl dne jsme nechytili jedinou rybu, ba dokonce jsme ji ani neviděli. Přenádherná místa, jasná stanoviště ryb a ani záběr. Jsme trochu zklamaní a snažíme se najít nějakou vyšlapanou cestičku od vody. V Bosně je stále hodně min a lidé vás před nimi neustále varují. Obloha se zatahuje, chystá se déšť. Jdeme na jednu velkou tůň, která láme soukromý a státní revír, zkusíme ještě nějaké ryby večer vysušit. Stavuje se za námi porybný. Milý chlapík, předseda spolku. Snaží se nám něco ve strašné průtrži mračen radit. Je to zase spíš posunková řeč než rozhovor. Nicméně chápeme, kde máme chytat měkoústé na sucho. Sám má teleskop, kulové plovátko a před ním na pěti forpasech pět identických much jen každou v jiné barvě. Bravurně posílá bublinu 10 cm od protějšího břehu a prochytává úzký ouplávek mezí jím a hlavním proudem. Mně se na malou jepičku poměrně daří, chytám asi 5 potočáků a daří se mi ještě dva malí měkoústí. Jeden opravdu jako dlaň, jeden tak 20 cm. Viděl jsem jednou sebrat jednoho velmi slušného, ale ten mou mouchu ignoruje. I ty malé rybky jsou ale neskutečně bojovné, hned víte, že na prutu není potočák. Ta dvacítka dokonce na vteřinu nechala zaznít brzdu navijáku.

Kolem půl desáté končíme, dáváme porybnému dvacet euro za jeho čas a ochotu a jedeme na penzion. Domácí nám připravuje sudžukicu. Je to taková klobáska velikosti párku z jehněčího a my máme opět za ušima Sněžky. Sníme jich 15 (dohromady) a ještě 9 doobjednáváme. Po celodenním chytání jsme unavení, jednu noc spánku našim tělům dlužíme a už zase balíme na cestu. Kolem půlnoci vyjíždíme na dalších 700 kilometrů do Slovinska. Plán je to špatný. Ze tří nocí spíme jednu. Den stejně ztrácíme ve Slovinsku, nejeli bychom však unavení.

Tak ještě příběh na závěr. Přes Bosanacovo varování, že policajti jsou i v noci na nejneuvěřitelnějších místech a znamenají vždy problémy, jsem si jel tak nějak po svém. S odstupem času jsem si jistý, že první přestupek mi vyrobili sami. Nesmějí brát hotové peníze, přestupky se řeší až ráno. Pokud držkujete, může přijít i vazba. Nějaká diskuze (důkazy z kamer atd.) nepřichází v úvahu. Jel jsem kolem třetí ráno po rovné a kvalitní lesní silnici. Najednou přede mnou Fabie, která jela proti vší logice 40 km/h. Dvojitá plná čára. Po půl km jsem nevydržel a protože jsem viděl hodně dopředu, předjel jsem ji. Byli tam za 5 vteřin, stálo mě to 50 euro. Za dvě hodiny mě chytili znova 300 metrů před hranicí, tentokrát s infraradarem. Dal jsem jim bez řečí 20 a prostě odjel.

Mám Balkán rád. V Bosně a Hercegovině se mi líbilo už před těmi lety, tentokrát mnohem víc. Zní to jako fráze, ale lidé jsou milí a opravdu pohostinní. Je tu levno. Za ty dva dny jsme v penzionu platili 104 eura dohromady. Vypili jsme galony piv a limonád, spousty kafí, měli v tom dva obědy, večeři a snídani a nocleh. To je asi 800 korun na hlavu. Není to výlet pro lidi, kteří chtějí chytat mraky ryb a velkých. Na těch placených úsecích to jednou přijde, teď je ještě brzy. Je to úplně jiná země než západní Bosna, která je u nás muškařsky tak profláklá a kam já už nikdy nepojedu. Tady jste v Hercegovině. Příroda je úplně neskutečná. Letos je v plánu jiná řeka v jiné zemi, na Neretvu se však ještě určitě podívám.