MRK.cz - stále na rybách - ryby a rybaření

MRK - Stále na rybách

V jednom malinkém rybníčku II.

11.9.2011 - Metlík

Nastal podzim. Bělice už pochopily, že dosáhnout hájené velikosti je jejich jediná šance v rybníčku přežít. A proto se mohl nezvaný návštěvník tohoto malého podvodního světa setkat se zajímavým a u jakéhokoli jiného druhu ryby naprosto nezvyklým chováním. Bělice, které měly hájenou velikost, začaly ze dne na den s přísnou dietou. Krmily se úsporně a po většinu dne nevzaly do svých tlamek ani sousto, aby co nejméně rostly a na co nejdelší dobu si prodloužily čas, po který je štika a sumec nemůžou napadnout. Bělice, které byly naopak menší než vrbový list, se krmily od rána do večera. Cpaly do sebe cokoliv, co se na první pohled zdálo jen trochu poživatelné, a utěšeně tloustly. Malým bělicím ale nestačilo, aby jen přibývaly na váze a stávaly se širšími než delšími. Potřebovaly zejména dorůst do požadované délky. A proto začaly cvičit protahovací cviky, aby se co nejvíce protáhly a byly tím pádem delší. Jejich nejoblíbenější cvik spočíval v tom, že jedna bělička chytila svoji kolegyni za prsní ploutve, druhá jí chytila za ploutev ocasní a na povel začaly ze všech sil obě táhnout proti sobě.

Pod vodou nastal naprostý zmatek. Štika Adéla proplouvala spolu se sumcem Jonášem napříč rybníčkem a všude na ně hleděly jako beránek krotké bělice, které velikostně odpovídaly hájeným rybám. Nikde nebyly vidět větší či menší běličky. Bělice, které nebyly hájené se v ústraní protahovaly a cvičily. Velké bělice si ze zoufalství navzájem střihaly ocasní ploutve, držely drastické diety a to vše jen proto, aby mohly o několik dalších týdnů posunout svojí všeobecnou ochranu. V malinkém rybníčku brzo žily jen bělice jedné velikosti a spolu s nimi věčně hladový sumec a věčně hladová štika. Jonáš s Adélou si museli brzy přiznat, že se jejich famózní nápad sesypal jako domeček z karet. Bělice hájené velikosti totiž skoro vůbec neplodily, protože se v duchu děsily myšlenky, že by do takového zvráceného a nebezpečného prostředí přivedly na svět své vlastní děti.

Situace se zdála být kritická. Adéla, která při lovu přebírala krotké bělice jako květáky v zelinářství a hledala mezi nimi několik menších kusů, aby trochu zahnala svůj neutuchající hlad, se mnohdy se sklopenou hlavou vracela smutně zpátky do svého příbytku. Kručelo jí v břiše a slintala kolem sebe jako pes, který vidí za sklem řeznictví pověšené klobásy, ale ví, že má zakázáno je ochutnat.
„Jonáši, co budeme dělat?“ zeptala se Adéla svého souseda, který hlady už také šilhal. „Nějak se nám to vymklo z rukou,“ pronesl smutně sumec. „Bělice se odmítají rozmnožovat a to všechno spěje k nevyhnutelnému konci.“
„Naší smrti,“ polkla Adéla a pohlédla na Jonáše skelným pohledem.
Jonáš přikývl. „Adélo, pokud už opravdu musíme umřít hlady, rád bych se ještě naposledy pořádně nacpal,“
Adéla se celá rozzářila: „Jasně, přejíme se všech těch hájených bělic okolo, až nám budou z tlamy koukat jejich ocásky a my nebudeme moci polknout.“
„Počkej chvíli,“ řekl sumec a rychle sáhl do svého příbytku pro hřeben, aby si učesal fousy a poté si kolem krku uvázal sváteční bryndáček. „Tak a teď jsem připraven. Můžeme jít na to!“

Adéla plula vedle Jonáše tiše jako jeho stín a nenápadně se koukala kolem sebe na všechny ty bělice. Byla jich hejna, všechny byly stejně veliké a ani jedna se jí nebála. Adéla připlula k jedné běličce a ta jen odněkud vytáhla vrbový lístek a vzorně Adéle ukázala, že je o kousek větší než on a je tudíž hájená. Adéla předpisově pokývala hlavou na znamení souhlasu, ale jen co se k ní bělička otočila zády a chystala se odplout, otevřela tlamu a na jedno polknutí ji sežrala. Jonáš nezůstal dlouho pozadu. Hltavě polykal dezorientované bělice, které zprvu vůbec nechápaly, co se děje, plavaly sem a tam a narážely přitom jedna do druhé. Chytřejší z bělic brzo poznaly, že dohoda mezi nimi a dravci je už tímto podrazem dávno zrušená, a prchaly zmateně co nejdál od nenažraných útočících dravců. Adéla s Jonášem ukončili své řádění až pozdě k večeru. Adéla vypadala, jako kdyby byla v tření a měla v sobě tisíce jiker, Jonáš neplaval, jen poskakoval po dně, neboť ho jeho těžký pupek táhl neustále k zemi. Adéla si říhla a z tlamy a žáber jí jako vločky vylétly desítky stříbrných šupinek. Toho večera usínali oba dva na boku, neboť to na břiše prostě nešlo.

jedna

Druhý den leželi každý ze své strany vrby ve svých doupatech a ani štika, ani sumec nevytáhli do večera paty z domu. Až když jim za pár dní trochu slehlo, pluli si společně dát malou svačinku.
„Nejlepší jsou plotice, které mají ustřiženou ocasní ploutev,“ říkal cestou Adéle sumec Jonáš a blaženě se přitom usmíval. „Jsou stejně veliké jako všechny ostatní, ale toho masa…“ „Já mám zase nejraději menší běličky, které nemusíš ani kousat a kloužou ti do žaludku skoro samy jako po másle.“
Adéla a Jonáš za plodné debaty v podobném duchu dorazili doprostřed rybníčka. Rozhlédli se kolem sebe, ale nestačili se divit. V okolí nebyla vidět ani rybička. Bělice jakoby se ztratily. Nikde nebylo slyšet jejich švitoření a Jonáš s Adélou také nezahlédli ani sebemenší třpyt jejich těl.

„A je to tady,“ pronesl vážným hlasem Jonáš. „Naše zásoby došly.“
„To není možné, vždyť tu odposledka zbylo takových bělic, přece se všechny nemohly jen tak vypařit?“ kroutila hlavou Adéla a rozhodla se je vydat hledat. Jonáš sice plaval s ní, ale neustále si brumlal pod vousy, že spolu nakonec stejně umřou hlady. Toho večera bělice nikde nenašli, a proto si plavali odpočinout zpátky k potopené vrbě. „Ráno bude moudřejší večera,“ zazubila se Adéla a popřála Jonáši dobrou noc.

Běličky se ale z rybníka neztratily. Dobře usoudily, že je štika a sumec podvedli, a proto chtěly samy mezi sebou společně probrat nastalou situaci. Bělice se shromáždily v rákosí u přítoku a až do rána se snažily něco chytrého vymyslet. Po vášnivé diskusi nakonec vymyslely geniální, avšak velice riskantní plán. Rozhodly se dvěma dravcům za jejich podvod udělat něco, co ještě žádné bělice nikde jinde dosud neudělaly. Společně se shodly na tom, že nemají kam utéct a velikost Jonáše a Adély pro ně už dávno přesáhla únosnou mez. A proto se rozhodly dostát staré pravdě, která říká, že: „Nejlepší obranou je útok.“ Bělice se rozhodly zaútočit! Měly v plánu vyhnat dva predátory, kteří je zde společně trýzní již věky. Predátory, kteří jim nedají spát a ve dne v noci je straší ve snech. Většině bělic narostly od neustálého posilování a protahování se v dobách, kdy ještě platil zákon o jejich hájení, pořádné svaly a další z nich se k jejich odvážným postojům jako smyslů zbavené přidávaly. Nakonec se všechny bělice jako jeden muž usnesly na tom, že do úplňku vydrží být schované před sumcem a štikou v bezpečí pevného rákosí, nechají je pořádně vyhladovět a pak že udeří.

Plynuly dny a týdny. Bílý měsíc pomalu dorůstal do rybího oka a bělice čekaly na svou slavnou noc. Sumec Jonáš k ránu marně proplouval rybníkem a hledal zapomenutou rybičku. Nenašel nic. I jemu vrtalo hlavou, proč nezvratný nedostatek bělic, kterého se s Adélou tolik obávali, nastal tak náhle. Jeden večer se cpal, až ho z toho bolelo břicho, a druhý den se po veškerých lahodných běličkách jakoby slehla zem. Se svojí kamarádkou trávil poslední dobou hodně času. Společně si s touto nečekanou situací lámali své rybí hlavy a připravovali se na nezvratný krutý osud, až je hlad spojí s nekonečnou smrtí.
„Adélo, pokud nenajdeme nic k jídlu, tak si nestihneme doplnit energii na zimu.“
„Já vím, Jonáši, celý den šmejdím sem a tam, ale ty proklaté bělice nikde nejsou. Vypadá to, jako by se vypařily! Nejsou u hráze, ani na svých obvyklých místech.“ Adéla se zamyslela a zakroutila bezradně hlavou. „A na mělčině v rákosí určitě také nebudou. Tam se totiž v tuto roční dobu nikdy nezdržují…“

Ta podzimní úplňková noc nadešla pro početná stáda svalnatých bělic v pravý čas. Nekonečným cvičením se od rána do večera po dlouhé dny zahřívaly, aby jim na mělčině v rákosí nebyla zima a těšily se na dnešní den jako úhoři na vůni moře. A jejich čas právě nadešel. Bělice se k půlnoci seřadily do několika řad. V první linii byly největší a nejbojovnější bělice následovány svými menšími kamarádkami. Bělice vypadaly hrozivě. V rukou držely jako kopí naostřená stébla rákosu a výhružně je svíraly ve svých malých ploutvičkách. Náhle se ozvalo do okolního ticha zlověstné: „Holky, jdeme na to! Dnes je naše velká noc, kdy se konečně osvobodíme od našich úhlavních nepřátel!“ Všechny bělice se jako jedna ryba daly rázem na pochod. Jejich cílem byla koruna potopené vrby na druhé straně rybníka.

Jonáš s Adélou tiše leželi vedle sebe a jediným zvukem, který občas přerušil hrobové ticho, bylo zakručení jednoho ze dvou hladem stažených žaludků.
„Neslyšel jsi něco?“ zeptala se sumce štika, jelikož právě z dálky zaslechla tlumený povel k útoku.
„Ne, nic,“ vydechl sumec a zavřel svá malá očka. Neuplynula ani minuta a štika ploutví drbla do sumce, aby se vzbudil.
„Jonáši, myslím, že k nám míří tisíce bělic!“
„Tisíce bělic…“ mumlal Jonáš ze spánku. „A s pažitkou nebo petrželí?“
Adéla Jonáše s hrůzou prudce zatahala za fousy. Jonáš bolestivě zařval a konečně se pořádně rozhlédl. To, co spatřil, ho ohromilo.
Bělice s přivřenýma očima rovnoměrně postupovaly a nabroušenými kopími mířily na nebohé dravce. Sumec nikdy ve výrazu žádné ryby ještě neviděl takové odhodlání. I když jasně věděl, že jsou to jen prachobyčejné bělice, naskočila mu znenadání po celém těle husí kůže. Adéle se ježily šupiny a zuby jí začaly v tlamě rytmicky cvakat. Bělice měly ploutve napnuté k prasknutí a v měsíčním světle na nich svaly jen hrály. První bělice mrštila svým kopím a to se štice zapíchlo těsně pod hřbetní ploutev. Adéla bolestivě zavyla a prudce zavlnila svým dlouhým tělem, až všude kolem rozvířila oblaka bahna. Adéla se pod následnou palbou kryla za dezorientovaným a rozespalým Jonášem, a ten proto na chvíli vypadal jako terč na střelnici pro lukostřelce.

jedna

„Útok!“ zaječely bělice a hnaly se kupředu. Všemi svými ploutvemi bily nebohého sumce se štikou do tlamy a boků a věru nic si nedělaly z těch několika škrábanců, které při tom utržily. Štika mohla jediným skousnutím čelistí jakoukoli běličku namístě rozpůlit, ale rychlý spád událostí ji natolik šokoval, že nebyla schopná ani polknout. Sumec Jonáš neustále pořád dokola opakoval: „Tisíce bělic, svatý sumče, tisíce bělic… Tak přece se mi můj sen vyplnil!“ Bělice nepřestávaly lynčovat dvojici svých úhlavních nepřátel. Tolik bolesti a strachu, který kvůli nim musely přetrpět, zkrátka nyní vyplulo na povrch. Pohár jejich trpělivosti přetekl přes okraj. Týdny tréninků a posilování mohly bělice konečně zúročit. Bělice se rozhodly, že Adélu s Jonášem vyštvou k hladině. Ale nemohly je donutit, aby se odlepili ode dna, a proto je jednolité stříbrné peklo hnalo nemilosrdně směrem ke břehu. Hurónský řev a rozvířená hladina plná bublin brzy vyplašila i párek kačen, které u břehu s hlavou pod křídly spokojeně podřimovaly. Zmatené kačeny raději roztáhly svá křídla a zmizely za nejbližšími stromy.

Možná tu noc nechápal nikdo, co se to vlastně děje. Ani vyplašené kačeny, ani zaskočení dravci, a dokonce ani zfanatizované bělice, které si usmyslely ignorovat přírodní zákony. Bělice si svoje neskutečné vítězství a odzbrojující statečnost uvědomily až poté, co Adélu s Jonášem donutily vyskočit nad hladinu a pak i na travnatý břeh. Adéla na nočním břehu zalitém měsíčním svitem udýchaně hleděla na sumce, který ležel vedle ní. „Jonáši, co budeme dělat?“ ptala se vystrašeně a zahleděla se ze břehu na rozvířenou hladinu, pod kterou proplouvaly rozdivočené bělice. Jejich vztyčené ploutve, kterými řezaly hladinu, jí připomínaly trojúhelníkovité ploutve žraloků. Jonáš pod hladinou spatřil rudé oči malých běliček. Rozpoznal v nich něco děsivého, něco s čím se v životě nesetkal a s čím už se nikdy potkat nechtěl. Jejich malá červená očka plála hněvem, jako by říkala: „I my se umíme rozzlobit. Jen si zkuste, jak chutná strach!“ V očích bělic byla zvláštní síla, bylo v nich něco nadpřirozeného. Jonáš pohlédl na Adélu a v té tak nezvykle světlé a strašidelné noci zticha zašeptal: „Tam dolů, Adélo, já už se nikdy nevrátím…“

Bělice od té doby žily v rybníčku spokojeně beze strachu a bez svých odvěkých nepřátel, které se jednoho dne rozhodly vypudit pryč. A jelikož k rybníčku nikdy nechodili rybáři, věděly bělice bezpečně, že zde nebudou mít žádné skutečné nepřátele. A kdyby se přece jen nějací lumpové našli, bělice by už věděly, jak na ně. Stačilo by jen nebát se táhnout za jeden provaz a ve správný čas načasovat svoji smrtící pomstu…

Autor: Metlík - ®

Diskuse k článku (43 reakcí)

Přečteno: 6 534x
Průměrná známka: 1.5

Co je nového - všeobecné
Oznámení - obecné
Vložit oznámení

Na toto místo můžete sami vložit své oznámení ostatním čtenářům MRKu.

Kalendář akcí - obecné
Seznam závodů
Výsledky závodů
Všechny výsledky
Akční nabídky
Všechny slevy a akce
akce, rybareniNovinka 2017! Prut BALTIX.

Je vyrobený použitím vysoce jakostních komponentů a to tak, aby bylo dosaženo co nejdelší možné doby používání a hlavně především radosti z lovu. Proto je vysoce odolný a mimořádně tak citlivý.


akce, rybareniSportcarp method mixy

Za 81 Kč s DPH.
Method mixy, které jsou založeny na živočišných a rostlinných moučkách té nejvyšší kvality jsou k dispozici ve třech příchutích.


Doporučujeme e-shop
Rubrika E-shopy
Braunstar - rybářské potřeby Braunstar - rybářské potřeby

Internetový on-line obchod zaměřený na všechny způsoby rybolovu ( 10.000 položek on-line ) Zboží Vám doručíme do 24 hodin ( následující...