Nerovný boj

- Mr.Stick

Ten nezvykle studený a nevlídný říjnový den neměl být ničím výjimečný. Letmý pohled na teploměr stačil na to, abych se raději viděl ve vyhřátém pokoji v ruce s horkým čajem, než abych ostřeloval vybraný revír umělými nástrahami a doufal, že na břehu nemrznu marně. Nezavolat mi do mého tichého rozjímaní, zda si uvařím mátový, nebo ovocný čaj, kamarád, ať s ním vyrazím otestovat apetit místních okounů, zřejmě bych opravdu doma zůstal. Ale jak jsem se měl o pár hodin později přesvědčit, byla by to osudová chyba.

A protože cílem měli být okouni, sbalil jsem doma prut s odhozovkou do 10,5 g, několik variací malých gumových nástrah a za chvíli už stepoval u vody. Kamarád dorazil téměř současně. Jeho příjezd jsem ale moc nevnímal, neboť protáhnout 0,12 mm monofil deseti ne zrovna velkými očky na prutu, se ukázalo být těžším úkolem, než jsem původně předpokládal. Zima byla opravdu solidní a obratnost mých prstů klesla na nulu, ne-li do záporných hodnot. Přestože voda, na které jsme se rozhodli dnes zkusit štěstí, je poměrně blízko a zkazky o místních pěkných okounech se ke mně donášely už dlouho z různých zdrojů, oba zde budeme chytat poprvé. Na první pohled značně hluboký maličký písník nepůsobil zrovna přívětivě. Vysoké břehy, několik ponořených kmenů a keře zasahující až nad hladinu, z nichž jeden bude za chvíli hrát významnou roli, však dávaly tušit možné úkryty dravců a alespoň teoreticky nám měly usnadnit lokalizaci ryb na jinak monotónní hladině. Krkolomná úvaha nad estetičností vody byla ale bezpředmětná, nakonec, chytám i na mnohem méně atraktivních místech.

jedna

Navázat malý jig a nastražit na něj jedničkové banjo v bílo-perleťové barvě, což je již dvě sezóny moje osvědčená startovací nástraha, nebylo o nic lehčí, než provléct před chvíli vlasec očky. Když se mi to konečně podařilo, pln očekávání jsem se přesunul na první místo. Byla to jakási plážička, kde hned od břehu dno padalo strmě dolů a podél břehu napravo se tyčil z vody jeden z výše zmíněných potopených kmenů. Prvním hodem jsem mistrovsky, ale opravdu mistrovsky, trefil nástrahou široko daleko jedinou větev nad hladinou. V té chvíli bych se opravdu nejraději viděl u původně plánovaného čaje. Očividně mám formu, běželo mi hlavou při marných pokusech navázat další nástrahu. Značně mě ovšem popohnal kamarád, který zpoza keře zahlásil, že zasekl rybu. Jak nečekaně přišel záběr, tak nečekaně se neznámý dravec zrádné kořisti zbavil. Nejspíš menší okoun, sdělil kolega s ironickým výrazem při pohledu na mě. Konečně i můj kousek gumy rozjel pod vodou svůj vábný tanec. Stačilo několik otočení kličkou a ve chvíli, kdy nástraha poskočila nade dnem, přišlo drbnutí. Instinktivně jsem zasekl. Po krátkém boji se v mělčině zjevil krásně vybarvený naježený okoun. Nebyl velký, jestli měl 30 cm, bylo to hodně, ale vzhledem k tomu, že to byla cílová ryba, stačil na to, aby mě lov opět začal bavit. Rybu jsem vyháčkoval ještě ve vodě a pozoroval, jak líně mizela v hlubině. Z tohoto místa, navzdory očekávání, již žádný záběr nepřišel. Nepomohla ani změna barvy z bílé na žlutou a posléze na hnědou s flitry. Nic platné nebylo ani korigování chodu nástrahy a změny hloubky vedení.

jedna

Následoval tedy přesun na další místo. To bylo zjevně oblíbené. Na značně vyšlapaném břehu mě zaujala zapomenutá vidlička a o kousek dál hromádka šupin. Scenérie dávala tušit, co se tu asi nedávno stalo. Neznámý lovec byl zřejmě natolik rozhozen úlovkem solidního kapra – soudě podle velikosti šupin, že zapomněl při odchodu zabalit některé svoje věci. Dno se tu svažovalo o dost mírněji, než jinde. Kdyby svítilo sluníčko, pravděpodobně by byla vidět pod hladinou písečná kosa zasahující zhruba do třetiny šířky písníku. Ideální stanoviště pro štiku z dorostenecké kategorie. Ale kvůli té tu dneska nejsem. Nemám s sebou žádnou větší nástrahu. Z úvah mě vytrhává velmi razantní záběr, který jako přes kopírák dostává chvilku po mě i kolega. Oba přivádíme ke břehu rybu, kterou jsme tu rozhodně nečekali. Dva tloušti, oba určitě přes 40 cm svůj boj vzdali a odevzdaně na hladině čekali na svůj další osud. Kolega svoji rybu ani nemusí pouštět, tloušť se háčku záhadně zbavuje sám. Já svoji rybu v rychlosti fotím a v zápětí pouštím. Pro tentokrát lov pro kolegu nečekaně končí, když mu volá přítelkyně jestli nezapomněl na domluvený oběd. Samozřejmě zapomněl a tak od vody mizí rychleji, než je u něj zvykem. Dál tedy musím pokračovat sám. Pokradmu kontroluji telefon, protože i já jsem byl na odpoledne s přítelkyní domluvený na kafe. Už teď ale tuším, že to stíhat nebudu a snažím se vymyslet nějakou chytrou výmluvu. Ani mi to nějak zvlášť nevadí, sem tam přijde záběr a nuda nehrozí. Během následujících dvou hodin se mi podařilo obejít velkou většinu břehu a ulovit několik okounů. Nebýt každý uloven o pár metrů jinde a někteří nebýt světlejšího zbarvení, mám dojem, že lovím neustále dokola jednu rybu. Všichni okouni byli totiž nachlup stejně dlouzí i podobně stavění. Rybářská latina je mocná a jestli opravdu tahle zakrslá populace ryb od 25 do 30 cm jsou ti velcí okouni, o kterých slýchám, tak potěš koště.

jedna

Do oka mi padá poslední zajímavý flek. Velký kmen přečnívající ze břehu pod hladinu. Na první pohled je pod ním i dostatečná hloubka. V očekávání okouního záběru vedu malé banjo trhavě nade dnem. Výsledkem prvního náhozu zde je ale vylovení poměrně velké větve. Škoda, „záběr“ vypadal nadějně. Druhý nához probíhá naprosto stejně. Přímo pod kmenem opět přichází zadrhnutí a už táhnu další větev. Tahle je ovšem těžší. Okamžik, který následoval poté, se mi bude v mysli vybavovat vždy, když si nebudu jistý, co vlastně opanovalo druhý konec vlasce. Místo domnělé větvě se u hladiny zjevuje mohutná štičí hlava velikosti poctivé cihly. Pár štik už jsem za život chytil, některé se pohybovaly kolem 90ky, ale to, co uchvátilo moji drobnou nástrahu nyní, bylo zcela zjevně z jiné kategorie. Dobrých 110 centimetrů mohutného žíhaného těla štiky. Rybu na hladině zahlédnu jen na zlomek vteřiny. I ten stačil k tomu, aby se naše oči setkaly. Studený a prázdný pohled mohutného predátora, který dlouhá léta terorizoval okolí a byl postrachem pro zbytek rybí říše, nyní utkvěl na mě. V té chvíli jsem si uvědomil, že to nejsem já, kdo je pánem situace. Drobný 2 g jig a 1“ banjo, navíc obojí navázané bez lanka a na slabém vlasci, dávalo tušit rychlý konec setkání ryby s člověkem. Celé to bylo utužené ještě tím, že jsem nástrahu vůbec neviděl. Ryba ji musela mít uvnitř tlamy a vlasec procházel přímo přes kartáč zubů v horní čelisti. Štika jakoby to instinktivně vytušila rovněž. Jak se nepohnula za celou dobu zdolávání, tak nehnutě stála u hladiny. Prohlížela si toho, kdo po dlouhé době stál v souboji s ní alespoň trochu rovně a nekrčil se schovaný a rozechvělý strachem. Již dlouho nepoznala přirozeného nepřítele, který by s ní mohl měřit síly. Zvýšil jsem tah prutu. To bylo ovšem poslední, co jsem udělal. Odhadem sedm až osm kilogramů žíhané váhy rázem ožilo. Ryba mocně zatřepala hlavou v typickém štičím rytmu „ne, ne, ne“ a bylo po představení. Celé to netrvalo déle jak 5 vteřin, ale jak to v podobných situacích bývá, byly to jedny z nejdelších vteřin v mém životě. Už jen zplihlý vlasec a zdemolovaná nástraha, kterou ryba nějak dokázala úplně vyklepat z tlamy, ležící asi metr od břehu na dně, zůstaly jedinými svědky nedávného boje. Boje, který byl od svého počátku v režii ryby, nerovného boje…

jedna

PS: O rok později se mi podařilo ulovit na jiném revíru štiku dlouhou 124 cm a díky tomu dnes vím, že ryba z tohoto příběhu zmíněných 110 cm nejspíš neměla. Byla to klasicky naducaná štika připravená na zimu s délkou někde kolem toho magického metru.

Autor: Mr.Stick - ®

Diskuse k článku (18 reakcí)

Přečteno: 12 330x
Průměrná známka: 1.34