Jak jsem se rozešel s rybami

- cejar

Píííp píííp, hrome co je, to je pípák, kde mám prut? Čumím jak žába z otrub a nechápu, co se kolem mě děje. Je pátek, šest hodin ráno, pomalu se probírám z mrákot, zadusím pípající telefon a stavím vodu na první kafe. Je divné červnové ráno, prší a venku je skoro tma. Ještě dnes musím vydržet normální pracovní nasazení, ale zítra, zítra už jedeme s kámošem na dvoudenní výpravu za rybami!

Dopiju kávu, notebook hodím přes rameno a padám k autu. V recepci mě odchytil majitel chrudimského penziónku a hlásí: „Pane kolego, včera večer dvakrát kapr šedesátsedum na Labi, pojďte se kouknout“. To si sakra dělá srandu, já jsem takového kapra neviděl, ani nepamatuju. Mám toho dnes na vyřízení povícero, tak trochu kvaltuju. Dofičím do Pardubic na konzervatoř a kolega, který je tam hned po řediteli nejdůležitější, mi hned ve dveřích hlásí: „Tak Jaroslave, včera večer na Labi, na koule, vosumašedesát a třiavosumdesát“. To je moc i na statného bobra. Rupne mně v bedně a hned do něho valím: „Kruci, Jindro, já to tady dneska balím o něco dřív, však to po neděli dorazíme, ty vole, já musím jet na ryby. Ale ne až zítra, ale hned.“ Kolega se ušklíbl a pravil: „No jó, to je jasný, to chápu, tak padej…“

Je asi devět hodin, ale po cestě se musím stavit v Tuněchodech koupit pár drobností ve zdejší speciálce, pak servisní zásah v Ústí nad Orlicí a Moravské Třebové (dělám do topení), tak dělám co umím. Počasí se mezi tím vybírá do krásného letního dne. Sakra, to bude večer špica… ryby… ryby. Všecko se mi lehkým švindlem podaří ukecat a tak upaluju po dálnici Mohelnice – Olomouc a doufám, že všecko půjde podle mých představ. Domů mi zbývá tak hodina cesty, pak sbalit vercajk a hurá na ně. Najednou zavrčí mobil. Mrknu na hodiny, 14:27, konec pracovní doby, pátek, tak to bude jedině šéf. No rychtik. To je špatné znamení.

„Zdar, kde si? U Holomóca? Tož to je špica, vem to do Hradišťa přes Brno, v Mikrokompu vyzvedneš pár drobností.“
Do háje, do Uherského Hradiště přes Brno, to není nejkratší cesta. Bleskem nacvakám do navigace nové údaje a dovídám se, že zajížďka bude za ideální situace asi šedesát pět minut, no tož na ryby to ještě stihnu. Celou cestu držím služebního „Fióna“ pod krkem a doufám, že nebudou „ochránci“ vybírat rychlostní příplatek. Podařilo se, u firmy v Hradišti přesedám do svého auta a upaluju domů. Rychle pobrat nějaké krmení, hnojňáky, uvařit erteplu (bramboru), spařit šrot, nachystat ruksak a pruty.

„Co si tak brzo doma?“, dotaz od mé drahé polovičky.
„Ále, už mě to tam lezlo na mozek, musím hned jet na ryby, jináč mě jebne“, hlásím já.
S jazykem na vestě letím před barák, ale auto je pryč, má drahá byla rychlejší. No nic, vytahuju z garáže kolo, naložím ruksak na nosič, pruty přes rameno a jedeme. Teď musím rychle probrat všecky náhradní možnosti, které mně dovolí můj dopravní prostředek, ale na ryby pojedu, kdyby čert na koze jezdil. No co, pofičím na Čerťák, tam je to tutovka. Pod drůbežárnou je fajn plytčina, navíc často zakrmovaná, to bude chytačka! Šlapu, beru to zkratkou, pak přes křoví, vleču kolo za sebou a najednou – místo útulného místa pod keřem je tu vysekaná asi dvacetimetrová mýtina. Šest tripodů jak na přehlídce, bivaky nastavěné jak indiánská teepee, tranzistorák, terénní auto s čumákem ve vodě. Spolek sportovních kaprařů, kterým my, rekreační rybáři, nesmíme zabírat místo, jak mi posledně vysvětlili. No nic, tak se prozatím dekuju a rychle promýšlím náhradní řešení, já dnes prostě chytat musím. Přejedu na protější břeh, to je tak pět minut navíc. Je tam pěkný flek pod vysokým břehem. Ale má to tady háček. Musím nahodit pravý prut pod keř. Pak si přinést nejnutnější věci, pokud možno nacpat do kapes a nahodit levý prut, kterým si zavřu východ z tohoto posedu. Kolo mám nad sebou opřené o keř, decentně prokrmuju, nahazuju oba pruty a zasedám ke kávičce z termosky. Tak, teď už nic nebrání, aby ty potvory začaly brát. Uštvaný jsem už jak kůň, ale pruty mám nahozené.

Je asi šest hodin, slunéčko ještě hřeje a začínám po celodenním fofru podřimovat. Do půlnoci je daleko, ale dnes to bude chytačka jak víno, to je jasné. Ryby dnes musejí brat, i kdyby nechtěly, když je tak krásný den! Za chvilku už pochrupuju nahlas. Najedenkrát zahlédnu rozespalým okem nějaký pohyb mezi teniskami. No, policajt to není, co se děje? Moc vyskakovat nemůžu, celý plac pro nohy je tak 40x40 cenťáků, ale už mám jasno. Nějaký hraboš se rozhodl, že se mě nastěhuje do nohavice! Začal se přes tenisku drápat nohavicou hore, já jsem zase třepal nohou jak netáhavý kůň a snažil se toho trotla vytřepat, aby se nedostal moc vysoko. Podařilo se! Vypadl.Ale udělal jsem pěkný šrumec, tak pro jistotu přehazuju oba pruty. Mezitím se zešeřilo, slunko zalezlo za Buchlov a až na chvilkové kvičení pípáků od sportovců na protějším břehu, se dělalo až posvátné ticho.

jedna

Furt čekám ve střehu na záběr, ale zničehonic mám úplně hrozný pocit, mrazení v zádech. Co se, krucinál, děje? Opatrně se ohlédnu, málem mě trefil šlak. Za mnou, nad keřem, proti obloze prozářené měsíčním světlem, stojí postava ve splývavé kápi. Hrklo ve mně jak ve starých pendlovkách, ani zařvat nemůžu, srdce mně mlátí jak kopyto v putně. Najedenkrát „postavě“ vyrostly z hlavy křídla a odletěla. Byl to místní výr. Vystrašený jsem jak malý kluk. A furt ani záběr. No nic, to ještě dojde, furt je do půlnoci čas. No, pro jistotu ve zbytku světla ještě jedenkrát přehazuju pruty, pravý pod keř, levý daleko na plac. Protože se i měsíček schoval za mračno, vyměňuju policajty za svítivé diody. Tož tak, nachystané to máte, vy potvory šupinaté, tož pojďme na to. Udělala se taková tma, že kdybych dostál liskanec, tož nevím odkaď ta facka přiletěla.

Zasejc sedím s vyvalenýma očiskama a čekám na záběr, jsem čím dál nabrúšenější, ani nevím jestli na sebe, že jsem nevydržel do zítřka, nebo na ty šupinaté potvory. Najednou vyletí pravý podkeřový policajt až k prutu, bez rozmyslu sekám. Cosi čvachtá přede mnou a háček s olovem visí na keři za mnou. Ve vodě plave netopýr, který mně zavadil o vlasec a vyhodil policajta až k prutu. Pomáhám mu podběrákem z vody,otřepal se a odletěl. Potahuju za vlasec na keři, ale drží jak víra luteránská. Opatrně se obracím, šmátrám v kapse a najednou žbluňk. Co to bylo? Zapalovač? Cigarety? Obojí a k tomu i baterka. No jo, co včil, po tmě?! Bez světla to prostě nejde, pro dnešek balím. Vlas na keři trhám, prut hážu za sebe na břeh, balím i druhý prut, sbírám všecko okolo sebe jenom po paměti. Krucifix, toto mně bylo zapotřebí. Z protějšího břehu hraje muzika a sportovci řvou jak paviáni. Vydrápu se po čtyřech na vrch ke kolu a k ruksaku, bláto mám i v hubě a potmě všecko balím. Se sakrama hážu po paměti ruksak na nosič, pruty na záda. Zbytek krmení vysypávám do vody, ať se ty potvory šupinaté udáví.

Nahmatám řidítka, zaberu… a škrk! Co zas je? Kolo jsem automaticky zamkl, aniž bych si to uvědomil, hned jak jsem přijel. To by mě až tak nevadilo, ale používám číselný čtyřmístný zámek. Teď je číselníkem k zemi, tma je jak sviňa, baterkou a zapalovačem si můžou svítit ryby. Bestie šupinaté, stejně je to všechno kvůli nim. V hlavě mně to šrotuje, ale zámek bez světla neodemknu. Vzteky bez sebe začínám mít jasno:
,,Přerazím ty klacky o koleno, ruksak vysypu do vody, kolo čmáchnu za ním, půjdu se do dědiny do hospody ožrat a budu mít klid.“ Brblám si pod fousy.
Sedím na zemi a pomalu mně dochází, že to asi nepůjde. Pomalu se mi to rozleželo, tož na nový vercajk nemám, hospody jsou u nás v dědině po desáté večer zavřené, to už dnes nestihnu a na tom hromském velocipédě jezdím už třicet roků, tož snad ho včil nezahodím.

S těžkým srdcem si nakládám na záda ruksak, na jedno rameno pruty, na druhé zamknuté kolo a jak burlak na Volze šmatlu pod nejbližší lampu až k silnici a to je bratru dobrý kilometr. Tam už v klidu odemykám zámek a za deset minut jsem doma. Sedřený jak Bulhar se drápu po schodech a ve dveřích od ložnice provokačka od manželky: „Tož co, jak bylo na rybách?“
„Kruci babo, proč se chceš hádat!? Ale abys věděla, S RYBAMI JSEM NADOSMRTI VYROVNANÝ!“

Tahle příhoda se mi přihodila před několika lety a další den jsem na ni ve spěchu běžného života zapomněl. Jenže manželka ji od té doby dává ve společnosti k „lepšímu“ a to s ohromným úspěchem, takže pro lidi, kteří neznají podstatu výrazu „tichý blázen“, jsou díky mně, všichni rybáři spolkem absolutních cvoků. Já na ryby samozřejmě chodím dál, nás skalní taková volovina přece nerozhodí. Po dohodě s manželkou jsem tento zážitek kdysi hodil na papír. Tak snad mě kvůli němu, přátelé rybáři, nezatratíte.

Autor: cejar - ®

Diskuse k článku (82 reakcí)

Přečteno: 13 070x
Průměrná známka: 1.15