V jednom malinkém rybníčku I.

8.7.2011 - Metlík

V jednom malinkém rybníku žil jeden malinký sumec, jedna malinká štika a spolu s nimi velká spousta stříbrných bělic. Rybník byl mělký a bahnitý. Na mělčině rostlo rákosí, které obklopovalo i velkou část přítoku a pokračovalo s ním dál až k jeho prvním nesmělým meandrům. V okolí rybníčka rostly vrby. Jejich úzké listy vždy před zimou opadaly a vytvářely na dně neustále se obnovující barevný koberec, který postupem doby měnil svoji barvu ze sytě žluté až na tmavě hnědou. Na levém břehu rostla vrba, která už byla tak stará, že se za ty desítky let celá ohnula a začala se konci svých pružných větviček dotýkat klidné příbřežní hladiny. Mezi napůl ponořenými lístky převislé koruny plavaly vodoměrky. Sem tam vyplul k hladině i drobný vodní pavouk vodouch stříbřitý, aby nabral kapičky vzduchu do svého podvodního obydlí. Jednoho dne ale silný vítr, který předcházel ničivé bouři, zchátralý kmen přelomil a ten klesl s velkým třeskotem blízko břehu ke dnu. Malinký sumec, který žil v tom malinkém rybníku, se pod padlou vrbou později usadil. Za temných nocí vyrážel ze spleti tenounkých vrbových větývek za potravou. A jeho potravou byly bělice. I malinké štičce, která spolu se sumcem obývala ten malinký rybník, velmi chutnaly zdejší bělice. Štika se časem usadila na druhé straně padlé koruny a stala se tak sumcovou sousedkou. Na rozdíl od něj lovila přes den. Když se jí brzy z rána lov nezdařil, tak zavítala mezi bělice i v pravé poledne. Poté už celé odpoledne jen strnule hlídkovala ve své podvodní skrýši. Na lov se vypravila zase až k večeru.

Rozednívalo se. Sumec Jonáš se právě vracel z nočního lovu. Hned jak spatřil svoji sousedku, zamával jí svojí velkou prsní ploutví a řekl: „Ahoj, Adélo, tak ti přeji úspěšný lov. Bělice jsem teď k ránu zahnal k hrázi, tak se tam plav porozhlédnout.“
„Díky, Jonáši!“ odpověděla mu Adéla s úsměvem. „Pěkně se vyspi, já si asi taky půjdu k poledni zdřímnout,“ stačila mu ještě říct, než sumec Jonáš zaplul do úkrytu. Tam si lehl do měkké postele, kterou si za dlouhé roky neustálým poleháváním vytvaroval přesně na rozměry svého dlouhého těla. Vytrčil fousiska co nejdále před sebe, pohladil si plné bříško a spokojeně zavřel oči.

Čas plynul v rybníčku stále stejně pomalu bez jakýchkoli náhlých zvratů či nepříjemných překvapení a Adéla s Jonášem spokojeně přibývali na váze. Nezbedné běličky se v létě krmily u hladiny, čeřily vodu a pohybovaly se napříč rybníčkem po stále stejných trasách, takže nebyl žádný problém vyhledat je a ulovit. Jedno léto ale začalo bělic ubývat. Nejprve si toho všiml sumec Jonáš. Možná proto, že jich každý den spořádal nejvíce. Jonáš si najednou začal uvědomovat, že se vlastně nemá pořádně do čeho zakousnout. Svěřil se s tím i Adéle. „Adélo, nezdá se ti, jakoby bylo v našem rybníčku čím dál méně bělic?“
„No jo. No jo,“ pokyvovala hlavou štika, když ji Jonáš připlul k večeru navštívit. „Je jich sice pořád dost, ale myslím, že už můžeme jen vzpomínat na časy, kdy stačilo otevřít tlamu a bělice ti do ní samy naskákaly, viď?“
„Vždyť i já jsem lovil jenom dvě hodiny po půlnoci a pak jsem si plaval zase lehnout. Tak malý čas mi kdysi stačil k tomu, abych se nacpal k prasknutí,“ Adéla Jonáše napjatě poslouchala a přitom rovnoměrně otevírala a zavírala žábry. „A teď?“ povzdychl si Jonáš. „Teď jsem na lovu celou noc, plavu rybníkem křížem krážem a o rybku nezavadím. Připadá mi, že všechny ty bělice, kterých tu bylo vždycky plno, prostě… vymírají...“ Štika koukala na sumce a poté si uvědomila, že se blíží čas večeře. I ona si musela chtě nechtě přiznat, že jsou sumcova slova pravdivá a že i jí už po dva dny neodbytně kručí v žaludku.

„Jonáši,“ pohlédla na něj. „Já teď poplavu na lov, ale slibuji ti, že si s tebou o tom zítra promluvím.“
„Platí,“souhlasil Jonáš a plácl si s Adélou ploutví. „Zítra si promluvíme.“ Jonášova domněnka, že se populace bělic v rybníčku nějakým způsobem neustále zmenšuje, se bohužel ukázala být správná. Neuvěřitelné se stalo skutečností a Adéle s Jonášem nezbývalo nic jiného, než se s nastalou situací smířit, a nebo se pokusit něco vymyslet. Tu noc se jim hlavou honily děsivé myšlenky, co by se s nimi stalo, kdyby jejich dosud spolehlivý zdroj potravy rázem zmizel. Adéla byla už třetí den bez večeře. A dnes dokonce nenarazila ani na jednu jedinou běličku.

„Takže, věc se má tak. Bělic je strašně málo a jejich hejna jsou velmi prořídlá,“ začal sumec Jonáš druhý den k večeru. Štika Adéla přikývla. „Navrhuji, abychom si ty zbylé rybky rozdělili.“
„Rozdělili?“ vyhrkla překvapená štika. „Ano, rozdělili,“ vysvětloval Jonáš. „Já jsem větší než ty, a proto by mi patřily bělice, které by byly větší než…“ sumec se zadumal a chvíli hledal něco na dně, „než… tento plochý kámen!“ sumec vylovil z bahna větší plochý kámen. Pozorně se na něho zadíval a poté ho předal štice. „Co ty na to, Adélo? Co kdybych skutečně lovil jen bělice, které by byly větší než tento kámen?“
Adéla se na Jonáše překvapeně podívala: „Souhlasím s tebou, ale co by potom zbylo na mě?“ Jonáš se podrbal pod bradou a zahleděl se na štiku. „Adélo, ty jsi o dost menší než já, a proto by ti mohly stačit bělice, které by byly menší než třeba… tento vrbový lístek.“ Jonáš sáhl do svého příbytku a vylovil z něho čerstvý vrbový list žluté barvy, který byl asi o polovinu menší než jeho kámen. Adéla si vrbový list pozorně osahala a chvíli v tichosti dumala. „A teď mi pověz, co by bylo s bělicemi, které by nebyly ani menší než můj vrbový list a ani větší než tvůj plochý kámen?“ Jonáš se spiklenecky usmál: „V tom je to jedinečné kouzlo mého nápadu, Adélo. Bělice střední velikosti by byly jednoduše bez výjimky hájené a my bychom je nesměli lovit. Právě tyto bělice se totiž nejvíc množí a měly by proto za úkol přivést na svět novou generaci rybek, které by nám byly potravou i v letech následujících.“
„Geniální!“ tleskala Adéla jeho nápadu všemi párovými ploutvemi. „Teď ale musím plout zaspat ten ukrutný hlad.“
„A já také…“ povzdychl si Jonáš, sklesle svěsil svých šest fousků a zaplul do svého pelechu.

Druhý den z rána Adéla začala do písmene plnit Jonášův nový zákon. Ona sama lovila jen běličky menší než čerstvě spadnutý vrbový list a sumec se zase zajímal jen o ty největší bělice, které byly velikostně stejné nebo větší než balvan, který ležel před vchodem jeho příbytku. V rybníčku neuplynul ani týden a všechny bělice věděly dopodrobna o všem na čem se mezi sebou Adéla s Jonášem domluvili. Běličky, které měly velikost odpovídající vrbovému lístku se přímo děsily ostrých zubů štiky Adély a několik nejstarších bělic, které se připlavaly podívat k sumcově skrýši na placatý namodralý kámen s hrůzou zjistily, že je jejich velikost zařadila právě na jídelníček sumce Jonáše.

V rybníčku nastal zmatek a všechny bělice se rázem rozdělily do tří skupin. Nejpočetnější skupina malých bělic věděla jistojistě, že mohou být sežrány pouze štikou a velké staré bělice, které byly už pomalu v důchodu, se naopak děsily temných nocí, kdy vyrážel na lov sumec. Jediné bělice, které byly naprosto spokojené se svojí situací, byly bělice střední velikosti. Právě ony se rázem staly nejšťastnějšími rybkami v celém rybníčku. Věděly totiž, že jsou hájené jen proto, aby bez ustání plodily stále nové a nové potomky. Zároveň si však z hrůzou uvědomovaly více, či méně blízkou smutnou skutečnost, že jakmile dosáhnou velikosti namodralého kamene patřícího sumci Jonáši, tak se stanou zase jen obyčejnou kořistí a to i v případě, že by jejich plodnost trhala rekordy. V úvodních týdnech a měsících si Jonáš s Adélou nemohli svůj nápad vynachválit. Každý z nich měl sice stejně málo potravy jako předtím, ale víra v jejich vlastní hospodárnost je časem spolehlivě ukonejšila. „Už to bude jenom lepší…“ říkali si navzájem vždy, když se k večeru potkávali u svého příbytku. Sumec vyrážel na snídani, Adéla se vracela z večeře. A bělice, které se neustále schovávaly po všemožných zákoutích, se tiše modlily za svoji záchranu.

Pro bělice nastala zvláštní doba. Doba, kdy jejich velikost rozhodovala o tom, budou-li žít, nebo budou-li sežrány. Nejhorší na tom ale bylo to, že všechny bělice až na několik hájených rybek střední velikosti, věděly s jistotou, kdo ze dvou dravců se je bude snažit ulovit, který z těch dvou je bude strašit ve snech. Bělice si začaly navzájem závidět. Malé bělice záviděly starým rybám pomalého sumce a staré ryby zase nemohly malým běličkám odpustit skutečnost, že na ně zbyla štika, která toho tolik nesežere. A velké i malé běličky dohromady záviděly bělicím střední velikosti, protože ty se nemusely bát nikoho…