Cestička do italských revírů

28.6.2011 - toliplzen

Přišel 17. březen, den „D“, na který jsme celou zimu těšili, jelikož jsme se s kolegou rozhodli zahájit letošní sezónu rybářskou výpravou do severní Itálie. Po bezproblémové cestě jsme dorazili na místo, kde jsme měli převzít povolenky. A protože jsme měli ještě 3 hodiny času, rozhodli jsme se projet horká místa, která jsme měli vytipovaná z Googlu. Chtěli jsme zkusit hlavní tok nebo ramena řeky Po, ale po příjezdu k řece nám bylo jasné, že budeme muset zvolit nouzovou variantu. Voda byla 6 metrů nadstav, hnědá jak bahno a valily se jí celé stromy. Vydali jsme se tedy na poslední místo na našem seznamu, kanál nedaleko hlavního toku. Jenže i tam bylo vše jinak, než jsme plánovali. Bivak vedle bivaku, auto vedle auta. Až později jsme zjistili, že byl den předtím státní svátek a řada italských kaprařů si vzala dovolenou na prodloužený víkend. Z šoku nás naštěstí vytrhl zvonící telefon a slova, že máme vyřízené papíry. Vyzvedli jsme tedy povolenky, krátce poklábosili a vyrazili vstříc nekonečnému bludišti polí, kanálů, zákazů vjezdu, privátních zón a v hlavě nám do toho zněla slova majitele cestovky, že kapři ještě moc nejdou.

Po hodině cestování jsme měli konečně vybraný flek přímo mezi dvěma kanály nedaleko od městečka Porto Viro a po další několikahodinové komplikaci v podobě zapadlého auta jsme měli konečně vybaleno a nahozeno. Pro lov jsme zvolili hlubší plavební kanál s větším průtokem vody, jelikož byl, narozdíl od toho druhého, volně propojený s hlavním tokem, zdál se nám atraktivnější z důvodu volné migrace ryb. Celí zničení jsme masivně zakrmili a zalezli do bivaku s očekáváním, kdy uslyšíme hrčící brzdu. I přes to, že byl březen a teplota vody nepřesahovala 10°C, jsme rozjeli agresivní krmnou kampaň, protože se v kanálu, dle našich informací, vyskytovala přemíra bílé ryby. Podle terénu na dně a skoro žádné vegetace kolem vody se tento revír jevil dosti hladově.

Krmné místo se nacházelo 9 metrů od břehu na zlomu v 6 metrové hloubce, kde pak dál dno padalo do 11 m. Vzhledem k silnému proudu a předpokládané námořní dopravě, se nám toto řešení zdálo jako nejrozumnější. Dalším důvodem této strategie byla absence člunu, který se nám bohužel nevešel do auta. Oba dva jsme zvolili na tři odhozové pruty jednoduché průběžné montáže se 100 g olovem. Na vlasec 0,35 mm navazovala pletenka o nosnosti 15 liber v délce 35 cm zakončená háčkem č. 10. Jako nástrahu jsme použili dvě kuličky boilies vlastní výroby v ovocné a rybí příchuti, o velikosti 18mm, sem tam doplněné pop-upkou. Vše řádně nadipované. Stejným boiliesem jsme i krmili, jen jsme do krmné dávky mimo partiklu přidali vždy pár hrstí koulí o průměru 30 mm. Na oživení jsme krmnou dávku lehce přelili melasou a lososákem.

Na čtvrtý prut, feeder, jsme připravili jemnější montáž s kukuřicí na vlas. Já jsem feeder na noc střídal s jedním sumcovým prutem, ale bez úspěchu. V noci, ani následují den, se k našim nástrahám žádný kapr nedostavil, jen dva ušmudlaní cejni a tak jsme začali pomaličku nervóznět. Večer už jsme si pohrávali s myšlenkou, že opět změníme místo, pokud zítra nic nepřijde. Ale na druhou stranu jsme viděli, jak se nám tenčí zásoby koulí a bylo nám líto opustit rozkrmený flek. Přece jen 15 kg boilie a dalších 10 kg pelet a kukuřice není málo.

Druhý den ráno se vše rozhodlo. Místo hlásiče mě budí hlaholení italštiny a bouchající dveře od aut. Při pohledu na druhý břeh obležený rybáři s plavačkovými pruty nám došlo, že je na světě další problém. Závodníci nám rozkrmili celý protější břeh a tak jsme se s shodli na tom, že pro tohle jsme nejeli 900 km. Naházeli jsme narychlo věci do auta a opět začali od nuly. Dle mého názoru, za našim neúspěchem na tomto revíru stojí nejspíše velký rybářský tlak, časté průjezdy nákladních lodí, změny v průtoku vody. Také teplota vody byla o 2°C nižší než v okolních kanálech, ale je také možné, že jsme zvolili jen špatné místo nebo taktiku lovu. O pravé příčině můžeme jen spekulovat. V každém případě máme nad čím přemýšlet.

Vydáváme se na jih směrem podél hlavního toku blíže k deltě a doufáme ve vetší aktivitu ryb. Za další tři hodiny jsme na novém místě. Nikde ani noha, absolutní klid. Víry ve vodě od ryb, které jsme plašili průjezdem kolem kanálu, v nás probouzely novou naději na úlovek. Bylo nám jasné, že teď hrajeme o všechno. Zabivakovali jsme, zakrmili flek na maximum. Ve stejném složení jako před tím, koule, kukuřice, pelety a tygří ořech. Dohromady cca 15 kg, 10 kg boilies, 2,5 kg partikl, 2,5 kg pelety + nezbytné ingredience. Tuto dávku jsme zvolili hned z několika důvodů. Nechtěli jsme často zakrmovat a víme, že naše koule mají rozpadavost přes 32 hodin v pokojové teplotě, tím jsme zamezili plašení ryb neustálým krmením. Dále jsme doufali, že nasytíme partiklem všudypřítomné cejny a menší ryby a ty na oplátku nechají naše nástrahy na pokoji. Jelikož se nám loni tahle taktika osvědčila na jedné menší svazovce s hodně studenou vodou po celý rok, kde jsme lovili od brzkého jara až do prosince se slušnými výsledky, doufali jsme, že to bude mít v Itálii stejný efekt. I když víme, že mnoho kolegů má na masivní krmení ve studené vodě spíše opačný názor.

Nechali jsme si jen pár kilo koulí a kukuřice a doufali v úspěch. Pruty jsme nepřevazovali, ani jsme nijak neměnili taktiku lovu. Jen jsme vyměnili 100 g olova za 50 g. Zakrmili jsme na soutoku dvou kanálů přibližně 14 metrů od břehu a čekali, co se bude dít. Nástrahy jsme položili do hloubky 1,5 m. Teplota vody zde byla výrazně vyšší. Také aktivita ryb byla zřejmá na první pohled. Neustálé stoupající bubliny na vodní hladině a typické zvuky vyskakujících kaprů, doplněné o občasné zalovení, poukazovaly na slušnou zarybněnost.

V podvečer nás navštívil a trošku uklidnil italský kolega, kterému jsme nejspíše zabrali místo. S rozpaženýma rukama nám odpovídal na otázky. „Amuro?“ „Si.“ „Karp?“ „Si.“ Takže jsme usínali s trochu lepším pocitem. A bylo proč. V noci mě probudil řev příposlechu. Po několikaminutovém boji byl venku první kapřík 78 cm a 8 kg, který neodolal kouli na panáčka s pop-upkou. Následující den jako by se po rybách slehla zem. Přišlo jen pár potahů, nejspíše od cejna. S večerem přišel kolegovi další kapřík 74 cm a na svoji délku měl úctyhodných 9,5 kg. V noci pak následovali další dva kapři 78 a 82 cm. Dále už jsme přikrmovali jen zlehka po ránu, když jsme měli jistou, že ryby dno dostatečně vyluxovaly a úplně jsme vynechali partikl. Občas jsem obalil olovo method mixem, ale neřekl bych, že by to bylo znát na velikosti ryb, ani frekvenci záběrů. Jarda jej nepoužíval a měl stejné úspěchy.

Zajímavé bylo, že aktivita ryb končila vždy, když teplota vzduchu přesáhla teplotu vody a to doslova! A to noční teploty vzduchu padaly až na -2°C. Také mě zarazilo, že kapři nebrali na kukuřici, což by pro mě byla na jaře přijatelnější nástraha a naopak od první chvíle preferovali naše boilies. V následujících dvou dnech jsme ještě zdolali dalších 10 kaprů, z nich největší měřil 87 cm a vážil 14,5 kg. Náš vysněný kapr přes metr bohužel nepřišel, ale o to větší máme motivaci na další výpravy. Po 5ti náročných dnech v nádherné italské přírodě a 13ti zdolaných kaprech 70+, kteří zabrali v drtivé většině v noci, jsme zabalili věci s pocitem uspokojení a konstatováním, že jsme letošní sezónu nemohli začít lépe. Vyrážíme domů. Zdá se, že velkou roli sehrála vyšší teplota v mělčí vodě, klidná lokalita s dostatkem přirozené potravy a naše odhodlanost pokořit zdejší vody.

Tato výprava nám byla velkým ponaučením a zanechala v nás plno dojmů. I přes veškeré nepřízně osudu v sobě máme hřejivý pocit z toho, že jsme si vyšlapali vlastní cestičku do italských revírů a doufáme, že je v brzké době opět navštívíme. Závěrem bych chtěl poděkovat jedné nejmenované české rybářské cestovní kanceláři z Porto Vira za super přístup a jejich pomoc v krizové situaci i přesto, že jsme na výpravu jeli na vlastní pěst. A v neposlední řadě také Jardu Kučerovi a všem ostatním, kteří nám před odjezdem poskytli užitečné rady a informace.

Petrův zdar!